Moje výlevy (občas nepochopitelné?)

Vzpomínka na léto...

9. února 2009 v 22:18 | Kája

Trocha zamilovaný poezie

7. února 2009 v 11:58 | Kájka
... paní učitelka zkoušela přednes Erbenovy Kytice a my jsme si měli číst úryvek z Babičky Boženy Němcový, ale já listovala stránkama a snažila se vžít do lidí, kteří tuto učebnici měli přede mnou.

A najednou jsem narazila na jednu básničku, která mě bůh ví čím zaujala a bůh ví proč jsem se do ní ponořila a nakonec si ji opsala do sešitu.

Za trochu lásky
Jaroslav Vrchlický
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v lednu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl bych v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Kterou nohou jste dneska vstali?

6. února 2009 v 19:29 | Kája
"Au!"
"Kájo, je ráno!"
"Ježiš, ne.."

Celkem pohodlný probuzení, nemyslíte?
Ale není, když na vás těsně předtím vyskočí váš bratr, štrčí vám obličej pět centimetrů před ten váš a začně se bláznivě smát.

Hrozná nemoc..

4. února 2009 v 22:20 | Kajulka
Jak se jmenuje jedna hrozně vážná mužská nemoc na sedm písmen?

Mrazení...

4. února 2009 v 21:50 | Kája
Hrozně se bojím sanitek.
Vždycky je někde nablízku nějaký neštěstí. Nebo alespoň na doslech.
Mrazí mě v zádech a když ji dokonce vydím...
Dneska kolem mě projely tři sanitky jedním směrem.
Auta jim ochotně uhnula, ale nikdo z lidí na zastávce se po nich ani neohlídl, všichni naprosto v pohodě pokračovali v hovoru a někteří se i smáli.
Někdy mi příjde, že jsem divná.

Taky se bojím nemocnic. Ale tam alespoň můžete mít pocit, že mají pacienty pod kontrolou.
Nesmíte se dívat směrem k operačním sálům.

Sprcha

4. února 2009 v 21:38 | Kájka
Sprcha je jedno z nejdokonalejších míst.
Osvěží nás.
Někdy nám dá sílu myslet.
Večer nás pošle snít vzdušný zámky.
A lidi na ní, na chudince, dost vydělávaj.
Vydělávaj na tom, že ji máme rádi.
Máme jí rádi, protože to jedno z nejdokonalejších míst.

Inovace!

4. února 2009 v 21:07 | Zubatka Železnatka
Auauau..
Moje rovnátka teď vypadají nově, divně a červeně.

Rovnátka

4. února 2009 v 9:30 | Kája
Právě jsem na hodině počítačů. Jsem tak zkažená!
Nikdy jsem nepsala ve škole články protože 1) na to příjde Miloš a bude mě stíhat, 2) není možný, aby vznikl dostatečně kvalitní článek, 3) hrozí, že ho nestihnu dodělat.

Ale teď mě mrazí v břiše a mám strach, takže potřebuju psát, psát a psát, jelikož se chci uklidnit a práce v Excelu mě dostatečně nenaplňuje. V půlu jdu totiž ze školy na rovnátka! Proboha! Už jen 4 minuty..

Mám strach, že tam bude ta krutá a neopatrná ortodontka a mě pak bude týden bolet pusa.
Ale na druhou stranu tam může bejt ta mladá, hodná a pečlivá, takže by to teoreticky mohlo být v pohodě.
Mám strach a navíc mě tam určitě zmlátěj, protože jsem tam podle všeho měla být 19. prosince minulýho roku.

A Lenička mě deptá téměr hysterickejma řečma o tom, že bude mít taky rovnátka a jestli to bude bolet.

Tak se mějte hezky, já už musím jít. Ahoj. Kája

Melounek!

3. února 2009 v 21:43 | Kájuška
Sláva, sláva!
Jsem u tatíčka na notebooku!
Fungující internet!
Funkční klávesnice!
Blog!
Můžu u toho poslouchat Bena Foldse!
Můžu jíst třešně z mrazáku!
Co víc si přát?

Po týdnech okusování nechtů, nevyřknutých slov, nenapsaných dokonalých témat a nedokončených myšlenek, mám přesto na tuhle otázku několik opodstatněných odpovědí, i když jsem se dostala k internetu, což je samozřejmě hrozně, hrozně moc fajn.

28.01.

28. ledna 2009 v 22:02 | Kája (duchem úplně jinde)
Ahoj ahoj.
Jak se máte?
Já dneska tak všelijak.

Autopilot

23. ledna 2009 v 23:00 | auto - Kája ?
Dneska jsem po dlouhé době viděla film 'Klik - život na dálkové ovládání' a konečně jsem zjistila, co se se mnou v posledních dnech děje.
Jedu totiž na autopilota.

Už pár dní se vždycky večer přesunu k počítači (místo dělání jiných smysluplnějších věcí, třeba učení se na ChO, která je už v pondělí) a za stále se opakující zvukové kulisy VYPNU.
Mojí zvukovou kulisu tvořily nejdřív celkem obsáhlé seznamy interpretů, ale poslední dobou ji tvoří pouze jedna až dvě písničky. Včera a dneska byli a jsou na hitparádě 'Ospalá Kajuna' Beatles.

Kdyby mě někdo viděl v tomhle mým hypnotickým stavu (Když mám ještě dost síly, tak se zavřenejma očima tiše zpívám a houpu se do rytmu, před půlnocí se válím klávesnici a pořád zpívám, kolem půlnoci už jen ťukám rukou do stolu a před jednou hodinou už jen lekle ležím), tak by se mi určitě smál ještě dlouho potom. Jako třeba táta, když mě tu někdy najde.
Ale ten mě bohužel většinou zastihuje ještě v plný síle, kdy hážu hlavou tak prudce, že mám pak vlasy i v puse a přitom zpívám NAHLAS.

Už teď jsem hrozně ospalá a měla bych jít spát, protože zítra dopoledne musím s tátou uklidit celej dům kvůli tomu, že už snad přijede Péťa s Mikulášem.

Sladký sny!
Sláva balónkům!

A máme miminko!

20. ledna 2009 v 20:40 | Kája
Narodilo se asi pred hodinou, nevím, kdy mi volal táta z porodnice. Jmenuje se Mikuláš.

Kalhotky a čokoláda

20. ledna 2009 v 17:59 | žirafka Kajka
Dnešek je den, na který jsem si dala předsevzetí, že začnu žít zdravě.

Když jsem snědla docela zdravou snídani, tak jsem usnula na stole. Po chvíli jsem se vzbudila a začala zoufale běhat po domě, protože jsem neměla triko a za 15 minut mi jel autobus.
Nakonec jsem se nějak dokopala na zastávku asi minutu předím, než jel autobus (měl asi 3 minuty zpoždění).

Jak jsem jednou uviděla pampelišku

18. ledna 2009 v 21:49 | Kájuška
To jsem takhle jednou byla malá a byla jsem na zahradě.
Docela zřetelně si pamatuju, jak jsem si uvědomovala, co všechno kolem roste a jak je to krásný a tak jsem se hezky válela v jasně zelený trávě.. najednou jsem jí uviděla. Pampelišku! Její drobný chloupky na stonku, dokonale rostlý, sluncem prozářený, krásně žlutý okvětní lístky.
Tak jsem jí ne příliš obratně utrhla, nadšeně jsem si prohlížela, jak mi zalepila ruce a šla do domu ukázat, jakou jse našla krásnou kytičku. Maminka mi řekla, že je to pampeliška, a to slovo mě naprosto okouzlilo a už se mě nepustilo. Když jsem obešla dům a pampelišku ukázala všem, koho jsem potkala (lidí tu bylo pochopitelně málo, ale tou dobrou jsem mezi osoby počítala i všelijaký plyšáky atd..), tak jsem se vydala na louku, abych obhlídla kolik podobně nádherných kytiček bych tu ještě mohla objevit.
A pak jsem prozřela - poprvé jsem rozpoznala ty miliony drobných žlutých hlaviček, které se na mě usmívaly ze strání, které mě obklopovaly (uznejte, tenkrát jsem byla tak malá, že jsem věci možná trošku zveličovala). S jásotem jsem mezi ně běžela, načež jsem zakopla a se smíchem mezi ně spadla.
V tý době mi byly asi čtyři roky, ale stejně mám tenhle suprovej zážitek pořád v hlavě.

Dneska jsem nad tím vším přemýšlela, když jsem jela od čuníka Kačenky s modrou nohou domů, koukala jsem z okna tramvaje na ošklivej, šedivě začouzenej sníh u centra města a byla mi zima, protože jediný místo, kde se mohlo sedět bylo naproti dveřím. Šaldovo náměstí, kde jsem vystupovala, bylo taky ošklivý, protože zrovna zašlo to slabě svítící sluníčko. Vyčítavě jsem koukala na nechutný obchodní centrum Plaza a smutně si uvědomovala, že ze zastávky tramvaje už nikdo neuvidíme ani rytíře, kterej stojí na nejvyšší věži naší krásný starý radnice teprve docela krátce. V autobuse jsem si naopak sedla co nejpraktičtěji na jedno znejteplejších míst, až se mi z toho vedra nakonec udělalo zle. Cesta od zastávky domů byla ale docela fajn, abych se ochladila, tak jsem šla s rozeplou bundou (nezodpovědná!), vlasy mi divoce vlály a lepily se mi na obličej, protože jsem neměla čepici.. Docela sranda.
Doma mě trochu namíchlo, že místo pozdravu mě táta poslal s košem a pak mě nutil, abych asi desetkrát šla nahoru a dolu po schodech do sklepa s různorodým nádkladem (petky, kusy polic..).
Nakonec mi slavnostně oznámil, že mi bylo dovoleno vykonat jednu z nejzáživnějších činností - ušlechtile uklidit police, kterým někdo říká špajz (Zvláštní je, že dokud byl umístěn v jedný z pidiaturních skříněk, tak jeho obsah byl skoro normální a používaný, ale teď je plnej tolika nesmyslů!).
Naštěstí mě pak přišel zachránit Martin, kterej mi ochotně pomohl odnýst tatínkův "gaučíček" do kůlny, kde podle tatínka neshnije, tak snad ne, no..
Příjezd dědy, jeho hlasitý a neurvalý chování, komentování mě, mejch otrávenejch obličejů a moje objímání Martina, křičení že nekřičí a jeho nucení mě, abych jela na hory, radši nebudu popisovat.

Dnešek byl fajn a zářící slunce, který skoro celý odpoledne svítilo na nebi bylo jako velká, krásná pampeliška.

Dobrý ráno!

11. ledna 2009 v 11:41 | Kajuna
Trochu kecám - vzbudila jsem se už skoro před třema hodinama. Ale může existovat někdo, kdo touhle dobou vstává. Třeba já někdy.
Dneska se musím učit. Učit učit učit. A budu.

Hlavně se smějte!

9. ledna 2009 v 22:33 | vysmátá Kája
A hodně. Budete žít dlouho. (<- tenhle smajlík má název 'smích', na tom něco bude, nemyslíte?)

Četla jsem, že je vědecky dokázáno, že smích podporuje imunitní sytém a vytváří jakýsi buňky NK (něco jako Nature Killer), které ničí choroboplodné zárodky. Také se říká, že jedna minuta smíchu, vám přidá čtvrt minuty života!
Já budu určitě HODNĚ DLOUHO živá, jelikož se směju pořád a čemukoliv.

M.: "Miláčku, až se uklidníš, tak mi řekni, jo?" *s úsměvem*
K.: "To bude dobrý, neboj, dá se to léčit."
Ž.: *pouze vyděšený výraz*

Dvěma slovy prostě smích miluju. Vždyť, usměvavý lidi jsou přece mnohem sympatičtější!
Někteří lidé sice nechápou mé až křečovité záchvaty(místy přecházející do chrochtání), které mě doslova házejí na zem, kde ležím a nemůžu se zvednout/lapám po dechu/sípám/svíjím se/vydávám neidentifikovatelné skřeky, pravděpodobně hlas umírajícího pelikána anebo všechno dohromady, ALE naštěstí existuje pár jedinců, kteří místo toho, aby nademnou stáli a měli blbí poznámky/šklebili se/říkali mi ať neruším, tak si ke mě lehnou na zem a smějou se se mnou. (Ano Leničko, myslím tebe!)

Nebo jsou tací, kteří mě s úsměvem pozorují a ještě se mne snaží více rozesmát.

M.: "No teda, Kájo, co ti na tom příjde vtipnýho? No můžeš se smát ještě víc, jak je libo, no jen se směj..."

D.: "Čemu se zase směješ?"
Já: "No asi tobě.. Mám přestat? Nevadí ti to?"
D.: "Ježiš, to nedělej! Proč mi to děláš?"
Já: "Nevím.." *smích*

Každopádně vám nenakazuju, aby jste se smáli jako blázni hned jak ráno vstanete a přestali až když půjdete spát. Leckterý lidi, si tim můžete znepřátelit. (Vlastní zkušenost, učitelům se nikdy nesmějte do obličeje, i kdyby jste se zrovna nesmáli jim..)
Stačí, když se budete usmívat, protože ranní pohled na nabručenýho člověka je horší než ranní pohled do zrcadla. Vážně.
 
 

Reklama