Moje výlevy (občas nepochopitelné?)

Karlsson's clocks

8. března 2009 v 11:26 | slintající Kájka
Už jste o nich někdy slyšeli?
Už jste je někdy viděli?
Už jste se do nich zamilovali?
Už jste si je koupili?
Už jste je pověsili na zeď?
Už jste se s nimi pochlubili všem návštěvám?
Už jste se jimi dostatečně pokochali?
Takže už mi je můžete dát?

Vzdušný zámky

7. března 2009 v 22:13 | Kajuška
Dnešní noc byla vskutku plodná.
Nejspíš to bude tím, že jsem usnula ještě před devátou a před devátou jsem se také probudila.

Pavoučci a jiná zvířena

6. března 2009 v 0:17 | Kájka
Čeho se bojíte ve sprše?
pavouků, kteří vylezou z odpadu.
Normálně se pavouků nebojím, nevadí mi, nemám z nich hysterický záchvaty... prostě jsme kamarádi. Kdyby to byli nějací malí pavoučkové... Ale tyhle chlupatý potvory!
Možná by mi to ani ve vašem případě nepřišlo... Ale kombinace cca tří dioptrií a rozpuštěnejch vlasů je vražedná! Zkuste si to představit. Stojíte vedle vany. Pustíte sprchu. Najednou vidíte nějakou rychle se pohybující černou šmouhu. Tak se skloníte, aby jste na ní zaostřili. Ale to se vám povede až ve chvíli, kdy se vaše visící vlasy dotknou dna vany, načež se zděšením zjistíte, že přibližně dva centimetry od vašich vlasů se nachází takováhle příšera.

Co uděláte?

Všechno je někdy správně!

3. března 2009 v 22:54 | Kája
Na co myslela Kája, když šla v pondělí ráno do školy?
Chjo, pořád nemám klobouk...
Na co myslela Kája člověk, když šla v pondělí ze školy?
Huráá, už ho mám!

Povím vám o jednom molovi...

1. března 2009 v 22:17 | K.
Byl jednou jeden mol. A byl to chudák.
Protože mi lítal v pokoji.
Kdyuž nikdy neuvidíte článek, kterej jsem napsala a posléze smazala je své smutné a mokré náladě, aspoň můžete soucítit s ním, s molem...
Protože jsem mu, chudáčkovi, pravděpodobně, způsobila nějaký trvalý poškození mozku...
Pořád kolem mě kroužil, dráždil mě a plácal mě do obličeje svejma hebkejma křidýlkama. Z čehož mě mrazilo, tak jsem ho trochu poplácala.
Nechtěla jsem! Jen jsem po něm mávla, ale on zrovna nějak blbě zahnul...
A pak jsem několik minut zděšeně pozorovala, jak zmateně lítá z jednoho místa na druhý. Vím, že jsem ho jeho trápení měla zbavit, měla jsem, ale když už jsem se odhodlala, tak jsem zjistila, že... je pryč.
Nevím kde je.
Chudáček.
Hryže mě svědomí... Trochu...

Jak si Kája šla koupit klobouk...

1. března 2009 v 0:46 | Kájule
Stýskalo se vám?
Máte mě rádi?
A nemáte někdo kovbojskej klobouk, kterej mi můžete půjčit?
Začínám panikařit!

Vždycky všechno zachrání...

26. února 2009 v 20:35 | Kája
Dneska nám díky Malému princovi odpadl tělocvik.
Vyslyšel mě už včera, kdy přišla houba do třídy, aby nám oznámila, že jede místo něj s jednou třídou na běžky, takže chachá a bylo volno.
Což je moc dobře.

Je Zac Efron gay?

25. února 2009 v 20:31 | Kájka
Neskutečný! Už je to podruhý, co píšu o něcěm, co s ním má něco společnýho!
To by jste do mě určitě neřekli, co? (doufám!)

Nad tímhle by se ale mohly vyděšeně pozastavit Zackovi ulítlý fanynky..

Leničce

24. února 2009 v 19:31 | Kájulka
Než se podíváte pod perex, musím vám říct pár velice důležitých věcí.

1. Nemám ráda Zacka Efrona.
Jako spousta malých holčiček a pár podivuhodných velkých holčiček.
2. Nepodporuju diplíky.
Jako většina blogerů. (Za ten článek se trochu stydím.)
3. Nečtu bravo.
Jako všechny malé a podivuhodné velké holčičky.
4. Nemiluju High School Musical. Popravdě jsem ho nikdy neviděla.
A už vůbec ne tak, jako ta malá holčička ze školy, co má Zacka a jeho tmavovlaso přítelkyni na triku.
5. Jsem jen šílená.
Asi jako já.
6. A Lenička taky.

Tak.

23. února 2009 v 21:10 | Kája
Uf.
To byl zase den.
Nevíte, čeho je ta šílená škola plná.
Nevíte?
Nevěřitelně různorodejch lidí.

Stačí úsměv...

22. února 2009 v 21:39 | Kájka
Taky jste to někdy zažili?

Rolnička!

22. února 2009 v 0:08 | Kájka
Hned ten den odpoledne, co jsem napsala ten krásnej a pozitivní článek o sluníčku, se obloha zamračila, zčernala a místo, aby na nás začala jemně spouštět roztomilé sněhové vločky různorodých tvarů, začala po nás házet špičaté rampouchy a tvrdé sněhové koule.
Což jsem zjistila hned, jak jsem ve městě vystoupila z autobusu.

Bylo mi totiž bossem dovoleno projít se rozčvachtanými ulicemi centra, protáhnout Martina všemi obchody (chudák, ale neprotestoval!), nechat se rozmazlit nějakou tou ňamkou a užít si všechny radovánky, které mi bylo město schopno poskytnout. Že prej se tam teď dlouho nepodívám, protože bude zavřený kvůli mistrovství. No, to koneckonců chápu.

Jen tak mimo.

21. února 2009 v 21:51 | Já?
Na začátek bych měla pro lidi, kteří o tom něco četli, napsat, že dneska nejsem v Krkonoších a ani nebudu, jelikož moje chudák babička dostala angínu. Já jsem sice ještě nebalila, ale děda dneska volal, že maj doma hroznou spoustu navařenýho jídla, který musej sníst.

Nemám teď zrovna moc dobrou náladu, ba dalo by se říct, že mám náladu velice špatnou a ještě ji zhoršuje to, že mám opět internet, protože mě drásá, že nemám náladu ani sílu uplatnit tu hromadu skvělejch nápadů který se mi v období bez internetu nahromadily v hlavě.
Je docela možný, že ty nápady ještě dneska využiju, pokud si přestanu trvale zvhlčovat oči takovou slanou břečkou, která z nich proudem teče, pokud mě přestane vytáčet, je kdykoliv si stoupnu na postel tak ono super chytré reprákové zařízení začně naprosto nevhodně bzučet, pokud mě přestane vytáčet strašná spousta dalších faktorů a pokud mě přestane hryzat svědomí z toho, že se vůbec neučím. A taky je možný že ty chudáci skvělý nápady dost utrpěj na mojí super náladě a budou obsahovat velkou dávku pesimismu, takže je za pár dní předělám.

Jak se zpívá v tý krásný písničce od Ježka, kterou máma často zpívala v kuchyni, jak zní ta stará otřepaná a pravdivá věta a jak řekl Pavel - Jednou jsi dole, jednou nahoře. I já.

Sluníčko je tady!

17. února 2009 v 11:40 | Kájulda
Už jste ho viděli? Já ho viděla hned, jak jsem se probudila a koukla se z okna. Svítilo a zářilo a mávalo na mě svejma zlatejma hřejivejma paprskama.
Je to, jako by omývalo poslední zbytky psychický nepohody ze včerejška.
Ještě s ním ale dneska o tom nemluvila.. xD
Sluníčko je tak krásná věc. Sluníčko. I to slovo je přece krásný..

Je to špatně.

16. února 2009 v 21:12 | Kája
Úplně všechno.
Krize.
Hrůza.
Smutek.
Mokro. Docházej mi kapesníky.

Přemýšlím, proč bylo všechno tak úžasný a teď je to špatně.
Přemýšlím, co na tom bylo tak moc hroznýho.
Přemýšlím, proč mi to předtím přišlo tak absolutně normální.
Přemýšlím, proč je z toho teď moje velká chyba.
Proč říká, to co říká?
Copak to doopravdy myslí vážně??

Velký jarní úklid "mých" dvou dočasných pokojů

15. února 2009 v 22:50 | Kája
No, pokouším se jaro přivolat všemi směry.

Asi mě budete mít za totálního blázna, když vám teď řeknu, že se ve mně projevujou úchylky některejch dospělejch ženskejch - uklidňuje mě uklízení.

Máte pořád rádi sníh?

15. února 2009 v 17:51 | Kajka
Neuvěřitelné!
Pořád sněží!
Pořád a pořád!
Už jste někdy viděli rampouchy, které nevisí k zemi, ale šikmo? My je máme na parapetu! xD

Hurá, ať žijou valentýnský odkazy!

14. února 2009 v 21:10 | Kájulka
.. tak musím se taky někdy připojit k všeobecný většině a říct, že mám na Valentýnu taky něco ráda...

Davové šílenství

14. února 2009 v 9:37 | Kája
Svátek všech zamilovaných...
Už je to nějakej rok, co se mi pořádně zhnusil. Nemůžu pochopit, jak jsem se jako malá mohla připojit k většině nadšenejch holek a s nadějí očekávat Valentýnku od kohokoli (většinou zbytečně). Pak nastala taková moje životní fáze, kdy jsem si myslela, že je to něco jako "nemoc malých holek".
Ale když jsem byla tento týden nucena poslouchat úzkostné nářky mojí kamarádky ohledně toho, že neví, co mu proboha dát, tak mi došlo, že tenhle svátek vlastně řešej všichni.
Proč vlastně?
Copak si má zamilovanej pár prokazovat lásku jeden den v roce jen proto, že je zrovna 14.února? Jak tak pozoruju svoje okolí, tak se mi zdá, že dnešní den většina lidí považuje za jakousi "povinost" obšťastnit svého přítele/kyni.
Včera jsme byli opět v Globusu a viděla jsem u pokladny muže, který vykládal na pás asi dvě balení Ferrero Roche a Mon Cheri (pravděpodobně to asi není správně napsané).
Copak někomu neudělá největší radost, když ho někdo potěší naprosto nezištně, nečekaně a s pouhým úmyslem udělat mu radost?

Každopádně všem kteří ho slaví, přeju krásné prožití tohoto svátku. Užijte si ho.

Kult sypače

13. února 2009 v 21:40 | Kájule
Nemyslete si, nepřipojila jsem se nově k nějaké pochybné sektě, která uctívá tyto pozoruhodně upravené traktory. Dokonce i silně pochybuju, že by něco takového mohlo existovat.

Já totiž za to, že jsem na středeční cestě do školy zažila takovou spoustu ohromně legračích věcí, vděčím sypači. Nevím, jestli mám označit za nejlepší zážitek to, jak jsme po dvou minutách jízdy zjistili, že na krásné bíle posněžené silnici naše autíčko nebrzdí, nebo to, jak jsme v zatáčce potkali dva traktory (jeden z nich vezl speciálně do naší ulice speciání kabel, díky kterému se mělo podařit pánům elektrikářům znovu zapnout přísun elektrického proudu do našich domovů) a zjistili jsme, že nám nemohou uhnout, nebo to, jak jsme se posléze v tom hrozným kopci snažili otočit, ale když sundal náš super-řidič (tatíček) nohu z brzdy, tak se naše autíčko rozjelo dozadu.

Ale sypačovo nejlepší číslo bylo to, jak najednou doslova "proklouznul" vedle nás, přibližně tři centimetry od našeho zrcátka, a začal ohrožovat před námi stojící traktory. Očividně prostě nemohl zastavit a tak se k nim pomalu přisouval blíž a blíž. Traktoristy to značně vyděsilo a proto všichni vylezli ze svým vozidel (v tu chvíli jsem se lekla, že utečou) a jali se tlačit do traktoru, který předtím uvízl ve sněhu.
A najednou se jim to povedlo a tak tak ujeli před sypařem.
Ten majestátně projel a my za ním, hodně vysmátě a pobaveně. Házel nám kamínky pod kola a z našeho neovladatelného autíčka se proto stalo autíčko krásně brzdící.
A veselý byl pohled také na traktoristy, kteří v tu chvíli vylezli z traktorů, mávali a modlili se k sypačovi.
 
 

Reklama