Moje výlevy (občas nepochopitelné?)

Moje ruce tě ovinou tak pěkně, jako je vlákno DNA namotaný kolem bílkovin histonů

26. října 2009 v 22:00 | Ká
Dekódovat vlastní povahu se mi nedaří.
Né, že bych se psychologii učila mechanicky (doslovný způsob zachování i nesmyslných informací) a uchovávala ji v krátkodobé paměti (informace se urdží jen po nezbytně dlouhou dobu), skrz řadu banánových slupek, pomerančových kůr a obalů od čokolád se mi ale stále nepoštěstilo proniknout, ačkoliv nám učitelka/psycholožka/noční můra tvrdí, že to půjde samo. Já se jí bráním, co to dá. Ještě bych tam objevila něco tak esteticky dokonalýho a voňavýho jako je kávový zrnko. Jenže já kávu nerada. Vůbec mi nechutná. Já ráda horký kakao.
Ale stejně mi to trochu hlavou vrtá, protože emoční výboje mýho větrem ošlehanýho organismu jsou poslední dobou až nezvykle náhlý a prudký a nezvladatelný a hrozně mě udivující. A je s nima sranda.

It's show time! Chňa.

15. října 2009 v 23:07 | pořád ponocující Ká
Začala zima. Je mi zima. Dům pro slepice (kde bydlí slepice v zimě?)!

Stejně je fajn, když příjdete na matematiku s půlhodinovým zpožděním jen proto, že jste neodolali tomu vábivému pokušení stát dvacet pět minut na zastávce a čekajít na autobus se zoufalým řidičem se nechat bičovat proudy větru a mokrého sněhu až do téměř úplného znecitlivění většiny končetin.

Jenže Ká zrovna nemá chuť na to, aby svůj drahocenný skorospinkací čas plýtvala na polemizování o počasí, což ostatně už část dne praktikovala ("Mám sníh v botě! Jsem mokrá! Proč?!", protože dnešní den byl... *smajlík*
Tak moc fajn, víte?

Vyskočím tak vysoko, že poletím k mrakům a napiju se kapek dešťový vody

9. října 2009 v 22:59 | ventilujíc zasnění
Podzimní melancholie?
Průvan tančí s barevností listů valčík a po hrstech mi sype do kapes kaštanovou krásu. Jako jen tak mimochodem, bezděčně.

Jak byla Ká výletničit.

3. října 2009 v 18:53

We are fighting dreamers!

18. září 2009 v 0:13 | ospalá, co neumí psát ani spát
L. B.: "A paní psycholožce hezky pravdivě řeknete, že jste měli večerku v deset, my vás přišli zkontrolovat a všechno bylo v pořádku. Takže, o půlnoci na svých pokojích, jo?"


Jsou úžasní!

Vyškrábala jsem se na kopec, s bolavými koleny, v mokrém tričku a s křupající páteří, abych pochopila. V penzionu jsem se hned ztratila, jelikož jsem zapomněla číslo pokoje, ztracená jsem se cítila i kvůli obvyklému stavu nikdo mě nemá rád, když se se mnou nikdo krom učitele Sama nebavil, za záclonou na parapetu okna v chodbě se sedělo hezky a byl tam hezký výhled.

Stýskalo se mi. Po Mém, po princi, po pohádkách a po mojí jablíčkový třídě.

A pak jsem slezla z okna, zaťukala na dveře, za kterými byl slyšet smích a křik a smích a kytara. Byli tam všichni, úplně celá ta druhá třída (pro zamotané: ani moje základková, ani moje nynější), společně se smáli a zpívali, P. s K. na mě zamávali s řekli "Pojď si sem sednout!" a já jsem tam byla. Je tam narutofil P., kterého v Palermu stejně zabili, protože si mysleli, že je vrah, jelikož nevěřili faktu, že jsme spolu jeli do Japonska (no nechápu), K., která má kytaru a zná N., V., která chodila s narutofilem na základku, velký tajemný J. s hezkým úsměvem, V. (možná se píše s W, nemám tušení), která sleduje kvalitní snímky a poslouchá kvalitní muziku, baletku M. a B, která je prostě úžasná. Všichni tam jsou bombastický.

B.: "Proč nejsi u nás vě třídě? Jsi můj člověk."
P.: "A já tady potřebuju Káju, protože tu nechci bejt jedinej narutofil, budu v menšině."

M.: "Ty už odjíždíš, co?"
P.: "Kájo, ty odjíždíš? To je smutný. Kdo mi bude vůbec dělat alibi?"

Stejně ale, ačkoliv je mi u nich tak dobře, jako u třídy a koletivu, u "nás" je taky spousta fajn lidí. Simča.



P.S. Velký J. dostává za úsměv sedm bodů.
P.P.S. Mařena se od někoho dozvěděla o své popularitě a aby si jí udržela, i dnes tluče svými křidélky do skla mého okna. Mám vás pozdravovat.
P.P.P.S. A hlavně nezapomeňte, že odpověď na Základní otázku života, vesmíru a vůbec je 42!

Kolotoč na Montmartru

10. září 2009 v 22:27 | Ká (?)
Naše zmatené dlaně, hřejivá objetí, jako Eskymáci třeme si nosy, kouzlíme s pohledů a barev očí, posloucháme tlukot srdce toho druhého. Přes slano z mých očí jsem neviděla tu velkou gumovou trampolínu přímo před sebou, ale teď, když jsem procvakala dost vavřínů, vycucala dost lízátek, bublifukem poslala dost letících úsměvů do neznáma, dostkrát oposlouchala dost cédéček a s vtipným spolkem se dost zasmála francouzské výslovnosti, mám moc pěknou vidinu toho, že stačí jen pár malých krůčků k ní a potom už to bude v pořádku, s lehkými odrazy... poletím.

You're colour in my rainbow, darling.

30. srpna 2009 v 0:15 | Kája
Napříč řádky si to zrovna razí velká můra s chlupatýma nohama, kterou přivábilo světlo monitoru.

Pomalu ale jistě přestávám při zmínce o nastávajícím školním roce a nástupu na růžové gymnázium skřípat zuby, křečovitě zatínat svalstvo, na dlouhé vteřiny ztrácet dech i tep a bázlivě se choulit do klubíčka, ale jistotu, že mi svět dá čas a prostor, abych se dostala k finálnímu (pozitivnímu) stanovisku, nemám (jak se předpokládalo). Hysterické stavy zatím vystřídala směs nepříjemna pod žaludkem (hrůza z učebny možná biologie a tamního rozpůleného holuba a dalších) a mírné apatie. Jsem na půl cesty. A teď zrovna nemám náladu uhánět mílovými kroky dál.
Jsem taky v pubertě (a všechno tím obratně dokážu omluvit, chňá!)? Někdy mám hlavu plnou slov, který tajím a připadám si jako štvaná zvěř. A ten štváč jsem já. Ale během minuty může můj osobní náladometr vyletět až do dalekých výšek (pravděpodobné důvody: nejmilejší, kočka, gumoví medvídcy, Malý princ, bublifuk, úsměv, vnitřní rovnováha). Co se mnou.
Brzo příjde podzim. Těším se. Na procházky plné paprsků slunce a barevného listí, které šustí pod nohama. Na hebké bílé polštářky, kterými jsou vystlané skořápky zrajících kaštanů. Na chvíli, kdy se nad obzorem objeví jemné červánky. Na hřejivá objetí, topící se v červených koruních stromů. Na houpačky na dětském hřišti u bývalé školy.
Mám strach, že kolem gymnázia nikde podobné nenajdu. Kde budu o polední pauze? S kým?
Schovám si vůni podzimu do krabičky od sirek a pak jí provoním můj a Marťův svět.

Každá věc má dvě a víc stran. Možnosti úhlů pohledu jsou nespočítatelné. Tisíce nabízejících se řešení. Kdo tomu nevěří je buď tup, hloupej nebo konzerva. Ještě odpoledne se mi z té nahrávky chtělo brečet a teď mě naplňuje něčím, co nemumím popsat. Možná je to klid, ale není to ten klid, který naplňuje první řádky toho rádoby pseudopisálkovského útvaru. Ten mě děsil.
Mrkáním vyplaším ze snů všechny rozpůlený holuby, uřízlý kachní hlavy i žilnatý ropuchy (ano ano, vážení, to nás čeká!) a přemístím se do podkrovní části růžového gymplu, kde v obrovských, famózních, nádherných ateliérech umřu mezi štětci, modelářskou hlínou, temperami a tuží s redispery blahem.
A tam pak příjde milý, pokropí mě živou vodou s pomerančovou příchutí a bude to fajn.:)

Voskovky zapletený do vlasů

24. srpna 2009 v 1:14 | K.
"Myslíš, že ten beránek bude potřebovat hodně trávy?"
"Proč?"
"Protože u mne doma je všechno malinké..."
"Jistě to postačí. Dal jsem ti docela malého beránka."
Sklonil se nad kresbu.
"No, není tak moc malý... Jé, podívej, on usnul..."

Čas mi proplouvá mezi prsty jako melounová šťáva. Už dávno nejsem tou malou holčičkou, která se plazila po louce a pozorovala pomalu lezoucí housenky, na maškarním byla za berušku, ve školce se mračila na Michalku, protože byla vždycky princezna, a vodila se za ruku s Jindříškem, který je touhle dobou myšlenkama u úplně jiných a co hůř je úplně jiný, i když to o sobě často prohlašuju. Vyrostla jsem už i z bílých šatiček, které spolu se mnou a mými vlajícími rozpuštěnými opravdu dlouhými vlasy polehávaly v trávě, když jsem byla větši holčičkou, co se bouříc proti fintícím se spolužačkám zapojovala do skupin zlobivých kluků, s nimiž neustále přicházela do konfliktních situací.
Stejně jako jeden ze šuplíků u stolu, který obsahuje několik exemplářů mých pověstných deníků, (Někdo mi kdysi vrazil knížku s prázdnými stránkami do ruky a řekl: "Piš, až si to přečteš po letech, budeš se tomu smát." Tenkrát jsem mu nevěřila, ale měl pravdu pravdoucí.) jsou i zásuvky v mojí hlavě k prasknutí přeplněné vzpomínkami všech druhů. Nemůžu zapomenout na všechny úsměvy, barevný sluneční brýle, do obličeje odfouklý pampelišky, uplácaný bábovičky, houpačky, kolotoče a prolejzačky v dětským koutku, slony v zoo, kteří se na mě koukali z výšky, balónky s heliem, které ulítly, cukrovou vatu a lízátka z poutí, moje plyšový kamarády, pod lavicema posílaný psaníčka, platonický lásky i všechny kamarády, stejně mám ale pocit, jako bych si nezapamatovala všechno a to je smutný. Možná, že už nevidím beránky přes bedýnky, vyrostla jsem. Ale určitě míň než hodně ostatních. Chachá! Od školky jsme vyrostli všichni a každej, kdo odešel, v sobě chtě nechtě nosí nano kousek mojí duše. Já mám zase kousky jiných:)

Kdybych nevyrostla a nechala se Peterem Panem zavíst do pohádkovýho světa, s velkou pravděpodobností bych se ochudila o spoustu zážitků, jejichž přítomnost by mi chyběla. A hlavně bych neměla možnost chovat se jako dítě ve věku nedětském. To by byla tragédie!

Jinak, teď, navzdory vpádům škodolibého, zlomyslného a vše kazícího já do mého existování, navzdory mému pubertálnímu věku, který má všelijaké rozmary a pořád se hádá, navzdory stále se zrychlujícímu tempu utíkajícího času, který mě každý den šokuje datem blížícímu se datu pro vstup na gymnázium určenému, jsem šťastná, víte? Se svým nejmilejším, lentilkami, kytarou s barevnými kolečky a zeleným trsátkem, krabicemi od kapesníků, Malým princem i s poměrně neuspořádaným životem. Juchů!

... jen jsem občas trochu ustýskaná:)

Ještě pár malejch bublinek tu lítá kolem

21. srpna 2009 v 18:07 | Kája
Rozespalý hlazení strun, příjemně bolavá bříška prstů.

Na chvíli jsem odložila Malýho prince a vykoukla z okna na modře modrou oblohu. Horní větve stromů mi mávaly ve větru na pozdrav a houpavým tancem mě lákaly ven. Někdy nejsem neoblomná a tak jsem jejich svodům, navzdory únavě a bolesti přeleželého ramene, dlouho nemohla odolávat, navlíkla jsem na sebe šatstva tolik, abych nepobuřovala, a vyrazila. Zavřený oči, nádechy plný sladkejch letních vůní. Zpátky jsem běžela a posílala smích slunci. Cestu jsem pak absolvovala ještě jednou, s malým v náručí. Poslouchal pohádky o mravenčích dálnicích a trhal broskvový listy.

Našla jsem svůj včera koupenej bublifuk. Pochopitelně tam, kam jsem ho včera položila, abych měla duhový sny. Vedle polštáře. Teď společně foukáme narůžovělý bublinky po místnosti a čekáme na autobus, kterej nám přiveze moji druhou a milovanější polovinu. Schovám mu svůj obličej do vlasů a budu se smát jeho kouzelnejm myšlenkám..

Jahodovejma lízátkama ocukruju náš svět

18. srpna 2009 v 22:08 | *taková*
Pod mým žebrem se probudili motýli a jásavě tleskaj neskutečně skutečný skutečnosti.

Fialový rovnátka.
Plnící se přání letící na babím létu.
Sezení v trávě.

Stejně jako zrnko písku v sandáli - tlačí, štve, škrábe, obtěžuje - se v ústřici změní díky přítomnosti perletě z vnitřích stran mušlí na malou kouzelnou krásu, ta velká vzduchoprázdná bublina v mojí hlavě, která bolestivě nahlodávala myšlenkový spoje jistoty i sebejistoty, praskla a místo po ní se zaplnilo vůní louky, léta a náruče milého.
I já tleskám, skáču, brečím, zpívám, tancuju a směju se.
Mé přítomné plyšové přátele a taky velice blízkou přítelkyni kytaru možná můj oslavný tanec, konaný za neexistujícího hudebního dobrovodu, přivádí k rozpakům a možná dokonce nabývají přesvědčení, že jsem zralá na návštěvu doktora Chocholouška, ale nic z toho mi nebrání vesele podupávat na imaginárně zasypaný jámě v koberci, která pozřela všechny minuty ticha, všechny špatný pocity a ztrápený obličeje, všechny výčitky i moje včerejší roztrhaný pseudodíla. Čtyřikrát úsměv a hurá!

Objetí, hlava položená na rameno, úsměvy.

Za chvíli se budeš smát, uvidíš.

14. srpna 2009 v 21:44 | bezpečně zamyšlenkovaná
Když jsem šeptala do větru o proměnách okamžiku, potkala jsem oranžovou panenku s kopretinou ve vlasech a ona mi to všechno řekla. O duhovejch deštnících, o poměnkách, o leprikónským zlatu, o Orionovi, o tanečních krůčcích, o zapomenutejch náramcích, o kolotoči na Montmarteru, o imaginárních přátelích, o sladkoslaným zvuku kytarovejch strun, o nezávaznejch objetích, o hlubokejch pohledech, o křehkosti skleněnejch srdcí, o smíchu, o občasný neskutečnosti tvrdý reality, o barvách na sklo, o padající hvězdě i o řase hozený za tričko. Víte? Tolikrát hozený za tričko.
Ale já mám hmatatelnou jistotu i bez toho.

Taky milujete modelínu? Dá se z ní vymodelovat úplně cokoliv. Vlastní modelínovejch svět. Vlastní modelínovou realitu, kam se schováte, když vás přepadnou pocity prázdnýho hrudního koše a zauzlovanejch střev. Modelínou můžete všechno napravit, zapatlat díry, opravit solí pošramocený obličeje. Jen je potřeba znát recept na přípravu rybízovýho koláče. Další body pro mě.

Uf. Ještěže bůh stvořil úsměvy, Marťu, Xindla a gumový medvídky (s těma ale počkám do zítra na nejmilejšího).

Na lístky tam mají netopírový držáky!

11. srpna 2009 v 1:19 | poblázněná Kájka
Stalo se.
Nevěříte?

Já skoro taky ne. Ale bylo to kouzelný.

Noční přehlídka na molu (s dekou přes ramena hledáme hvězdy)

4. srpna 2009 v 0:01 | Kájka
Zpívali jsme půl hodiny delfínům a oni nic. Někde pěkně schovaný se nám smáli, až se za břicho popadali. Mezi náhodnejma myšlenkama mi plave vysmátej krteček.

S nejmilejším jsme se vloudili na jazzovej festival, podivínský pán u vrátek se tvářil podezíravě. Pochyby o důvtipu výrobců slunečních brýlí - cožpak jim nedochází, že právě já jsem ochotná zaplatit jakoukoliv sumu za červené srdíčkové brýle? Vyrobili červené, srdíčkové, s hloupými pruhy místo skel. Vracím se k vlastním, dioptrickým. Sundám je - příjemně rozpitě do surreálna. Umělecky tvářící se já se nechává unášet a vytváří na vlnách spousty pseudoděl, nejsou-li o něm, patří horké čokoládě... Držíc se lana, unáčena za lodí proudem, který mi sundává plavky.

Zpátky doma v maríně - u sprchy, elektřiny, velký chlupatý kočky, stromu se zmutovanejma švestkama a toho sympatickýho pána v kloboučku - baterková nabíječka obsazena a čekané znovuzrození fotítka je blízko, blizoučko. Vrátím se všude, kde jsem viděla, ale nefotila?

Infantilní radosti. Máme velkou plyšovou prasátkovou Pepinu! Chrochtá.

Vzduchem víří poslední elektrické výboje. Marťa usnul. Padají mu vlasy do očí a když ho hladím po tváři, tak se usmívá.

Jeho lechtivý oči a dětský pastelky uprostřed velký slaný louže

26. července 2009 v 15:46 | Kájka
(21:51 .... doplněný úsměv)

Mávám z dalekých končin Jadranu!

Bez ohledů na vás jsem se rozhodla napsat mnoha kilometrový (já vím, Terushko, ale když prostě nejsem dostatečně talentovaná, tak mi to nedá a slova těch nejlepších se mi sama vynořují z paměti) článek, který, což mě až děsí, vám skoro nic nezamlčí...

Takže.. (snaha o vytvoření jakéhosi slibného začátku) - Jak se máte?

Ahoj, Míro! (Tak čau, děvčata.)

19. června 2009 v 17:31 | Kájulka Marmeládovitá
Další z nekonečné řady mých nepřítomností byla zaviněna odcestováním do chatové osady Racek, kde jsem podváděla mojí milovanou, úžasnou kytaru s L.-inou kejtou, kde jsem nepodváděla Mého se všemi, které jsem vroucně objímala a měnila si s nimi pusy (na tvář, samozřejmě, a nejvíc jich dostala K.) a kde na záchodech byly průhledná okna.
Bylo to famózní a úchvatné.
Sláva všem.

Pojedu vlakem?

14. června 2009 v 0:45 | zase jednou Kájka
I přes nedostatek bytových prostor, kde by se mohla schovat a za sebou zavřít zvukotěsné dveře, se Kája oddává šíleným tancům okolo barevných reproduktorů a za téměř neslyšitelného šepotu vlajících šatů, které na sebe v euforickém záchvatu navlíkla, truchlí pro Rudovlasého a Ji.

A ačkoliv tento nabytý (a v posledních dnech trvale a opakovaně oblíbený) program ani v nejmenším neopomíná, podařilo se jí objevit mikroskopickou skulinku v časoprostoru, ve které se usadila a s úsměvem se zmocnila klávesnice. Navzdory nedávnému zjistění, že její zvuk je mnohem příjemnější a zvučnější (a melodičtější, jasnější, krásnější, líbeznější, lahodnější) při pouhém dotyku nebo přejetí po ní bříšky prstů (rozpraskaných od strun kytary).

Stýskalo se vám?

Mě se stýská.
Ve středu jsem s L. nostalgicky hráli první bláznivou písničku, kterou nás naučil. Brečela jsem.
I smíchy.

Kus reklamy na mou existenci

31. května 2009 v 1:26 | Kájule
A pak přišel táta a na podivné od-mého-jakživa existující malé krabičce na zdi, kterou jsem s podezíravým pohledem a nepochopením zamračeně pozorovala už ve věku vyjádřitelném jednou číslicí, stiskl tlačítko založené na principu on-off a topení začalo fungovat (mé šedé buňky se pravděpodobně v průběhu školního roku specializovaly na nechápání všeho včetně i natolik banálních úkonů). Tralá!
Navzdory tomu, že jsem proti předtím-všechno-naplňujícímu krutého mrazu, přítomnému zejména v prostorech vyplňovaných mou osobou, více méně neměla mnoho (jen jsem se ráno probudila vedle omrzlé a zcela rozlazené kytary), protože pod dekou je taky fajn, jsem tuto příjemnou a hřejivou změnu přijala s radostí a postupně se dostavujcími záchvaty euforie. To zase ti Beatles, Martin a ta kupa pruhovanejch ponožek. xD

"Každé malé ímou má svůj ímou blog."

24. května 2009 v 22:17 | Kája
... řekl Tomáš.
Teď mě může obvinit ze zneužití jeho jména, které jsem zveřejnila bez jeho písemného svolení. No, nebylo by to poprvý.
Beztak to je jen kvůli tomu, aby mě později nemohl nazvat drzým plagiátorem (či jak). Olalá.

Nedopsaný dopis bez známky

20. května 2009 v 23:37 | Kájka
... nikdy jsi nebyla a naše seznámení
proběhlo, má milá, v tom kině, který není ...

Rozjařeně se nechávám unášet maniakálním proudem neviditelných spirál vylézajících z mých barevných reproduktorů (s dovolením odcizených z bývalého internet-baru) a pevně obepínají mé divoce poskakující barevné pyžamo (na mně), které si dovoluje s nimi žít v symbióze, přestože dobře ví, že se jich nezbaví několik příštích týdnů, což pravděpodobně vyvolá nenávistou vlnu u všech osob pohybujících se v okruhu několika desítek metrů (Kájka umí hodně hlasitě zpívat!). Už se na to těším. Muhaha. xD

Já jsem fotograf. A budu i za cenu dvou pytlíků gumovejch medvídků!

14. května 2009 v 23:49 | tajemná
Nevíte někdo, jestli byl někdy vymyšlen termín rozmnožená osobnost, který ale neměl nic společného s předáváním genetické informace do dalších generací, jak by se někdo mohl mylně domnívat? Pevně doufám, že ano. Jinak bych si totiž nemohla nalepit na čelo žádný popisek, leda tak prázdný kus papíru, což by bylo pro mé okolí pravděpodobně do značné míry matoucí.

Ale jestli ne, nevadí. Vymyslela jsem ho já. Právě teď. Tadá! Tak.
Mohla bych se sice skrýt pod zástěrku schizofrenie, jíž jsem bezpochyby již dlouho okupována, ale přece jen - moje osobnost není ani rozdvojená, dokonce ani roztrojená! Jsem jako makromolekula, která se zkládá z mnoha molekul, jejichž počet přesně neznáme.
Avšak nejsem si jistá, jestli by makromolekulární osobnost plně vyjádřila to, co si myslím. Takže se upneme ke slůvku mnoho a co nám výjde? - rozmnožená osobnost. Vždyť to říkám. To jsem já.

 
 

Reklama