Moje výlevy (občas nepochopitelné?)

Řekla "Zatím ahoj!", a zamávala.

30. července 2010 v 22:58 | Ká
Mám se celkem pěkně.
Zítra ráno příjde milý a pojedem na slavnosti do Hostinnýho!
Kolotoče budou jezdit o půlnoci divočeji..
Hrát budou Blue Effect!
Nemám tušení, kolik to všechno bude stát.. :)

Pěstuju melounový semínka.
Maluju akvarelkama nebe s komíny a papírovými draky.
V noci se trochu bojím tmy, když jsem sama.
Když ne, je mi hezky a spí na mě milýho kočka.

A píšu jinde. U pana Fénixe.
Snad budete mojí pseudo-tvorbu chtít číst i nadále. :)
Kdyby jsem vám snad zapomněla napsat (a že určitě zapomenu), budu ráda,
když mi napíšete na kajkapa@seznam.cz a zeptáte se.
na cestě
Bornova knížka Na cestě s odcestovanou Ká.
Doporučuju! Je hezká, poučná, vtipná a pomalovaná.

Mějte svý dny hezčí a milejší, než si představíte!

Červencová bublina, láska a tak dále

11. července 2010 v 21:56 | Ká
Žijte si letně! Jsou motýlové a poměnky a kopretiny, tak!
(c) Ká
(c) Ká

Nekonečnej příběh protančený noci a velký barevný lásky

29. června 2010 v 23:57 | Ká
Kdepak, jsem tady

Šťastná
Spící v princově náručí
Malá kopretina

Přeju si usínat s tvým úsměvem na víčkách

22. května 2010 v 0:03 | Ká
Kytarový struny dělají hůů, když doznívaj. Trochu takový, jako umí Nino Quincampoix. Když hladí dívkám zlehka šíji..
Chci tančit. Takový to fíí, jako vítr. Bosa.
Nechávám plout svý dlaně po příjemně hrbolatým povrchu zdi, se stíny hrajeme dětský hry. Lampa z ulice se směje na Eliáše a on jí mává svojí žlutou kaktusovostí. Ve vlasech mám zamotaný zvlčilý myšlenky, uvnitř kterejch je mi tuze volno. Poletíme!
Zaplachtila jsem si pod černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty a ukradla internetu jednu Tomášovu, tu trochu alergickou.
Pomalu kouše moje internetový hudební statistiky. A mě to nevadí.
Smějící se pán v knihovně způsobil, že jsem si zapomenula prodloužit Saroyanova Odvážného mladého muže na létající hrazdě. Když mi přál hezký den. Trocha radostí.

Hřející ozvěny pohádkový jistoty

13. května 2010 v 23:08 | Ká
Byl květinový den. Proti rakovině. Ráno jsme se s Šár zamotaly do pampeliškově žlutých triček a šly dělat hodným lidem radost (a na ty ostatní se smát). Všichni naši ostatní spolužáci ze školy utekli do centra, ale my dvě jsme šly udělat radost pánům profesorům a paním profesorkám. Jedna z mých oblíbených, učí nás na češtinu, si se mnou povídala o nových náušnicích. Kouzelných. Pro léto. Dopisový, od mý milý Tání. Děkuju moc.
Francouzštinář kvůli nám šel nakupovat, aby se vrátil s drobnými. Paní kuchařky za náma šly až na chodbu, aby si kytičky koupily.
Ve městě bylo hezky. Samozřejmě, našli se i tací, kteří se nás snažili utvrdit o své nízké verbální inteligenci, když přecházeli na druhou stranu silnice nebo dělali, že nás nevidí. Ale co. V centru se pampelišková trička jen rojila, o souboje jsme nestály, a tak jsme šly dál. Jedna paní za náma přiběhla, že potřebuje čtyři kytičky. Druhá nás poslala za kamarádkou do práce, že by také jednu chtěla. Šár si hrála s malou holčičkou moc milé maminky. Vedle nás zastavilo auto, že by také dvě chtělo. Paní s červenými vlasy si kvůli nám nechala ujet tramvaj a ještě se usmívala.

V sobotu jsem byla navštívit milou barevnou. Má barevný plot, barevný dům a psy. Táta mě k ní vezl na skůtru, vlály mi vlasy i bunda a smála jsem se tomu, že ho neslyším. Jeli jsme kolem větrnejch elektráren a moc to tam hučelo.
S milou jsme hned po mým příchodu čarovaly. Dostala jsem spousty voskovek, placatý žehlítko, informaci "Tohle je enkaustika!" a šlo to. Nespoutaně. Vypadalo to zvláštně, ale líbilo se mi to. Docela hodně. Jen jsem to u ní zapomněla, snad se mi to neztratí :)
Mají bažanty. Dostala jsem kolo a jely jsme se podívat k ohradě. Přes pampeliškovou louku a kolem starýho kostela. Jen tiše, protože sedí na vajíčkách.. A k tomu doma mají velkej zázrak, takzvanou "domácí kvočnu" - a v ní spoustu malinkatejch bažanťátek. Jedno se mi vešlo do dlaně..
Zapíjely jsme štěstí zeleným čajem, jogurtovaly, hrály na kytaru, snily, houpaly se a smály se čmelákům,

na Stříbrný kopec


Zítra odpoledne budu konečně zase celé s milým. Těším se, jako malá, těším se! Uvaříme čaj a možná natrháme sedmikrásky..


Duhový bublifuky
Vlasy máčený
Smíchem deště
Po bouřkách
Jsem
Pro tebe
Čaroději


Mý objetí je nedočkavý.

Nevadí, že se opakujeme

4. května 2010 v 22:12 | Ká
- ať si svět pamatuje, že patříme k sobě!
tulíš?

Byli jsme pod stromem, kde se všechno hýbalo a bzučelo. Spousta včel poletovala kolem růžovobílejch květů a plnila si váčky na nohách jejich pylem. Třešňovým. Držel mě za ruce a zachránil mě před uschnutím na celej další dlouhej rok.

Prsty obarvený inkoustem schovám si k tobě do dlaní

19. dubna 2010 v 23:12 | Ká
Chvíle naplnění, co trvá!

zelená jaru!
Jsem volná, ale neuletím, jsem jako hřejivý souvětí co vyplulo z usmátejch rtů za doprovodu melodie milejch pohledů a teď se houpe v čajem provoněným vzduchu a těší svojí existencí ty, kteří mají zájem. Plachtím jako sněhová vločka nebem, dětsky mávám sluníčku křídly a nevadí, že teď je zrovna v Austrálii, dosáhnou tam.
Nevadí mi, že mě část mejkapové části mojí třídy očividně nenávidí, baví mě sarkasticky odpovídat na jejich směšné poznámky ohledně mých názorů a pak pozorovat, jak jsou pak nazlobené a div že nedupou zlostí! Baví mě smát se o hodinách, baví mě ťukat prsty zespoda o lavici, baví mě sedět dlouho po obědě v jídelně a hrát jméno-město-rostlina-zvíře-věc-stát s barevnými!

Dnes jsme se byli toulat s milým. Šli jsme daleko a daleko, až se zbytek světa octl až vzadu na kraji všech fotek. Na záplavě jarní zeleně pluly sedmikráskový ostrůvky. Z dlouhých paží ospalých stromů všude vyrážely nové malé zelené větvičky, příroda vstává. Skákali jsme z kamenů a létali, se smíchem jsem před ním utíkala, ale pokaždé si mě chytl. Hráli jsme dětský hry a cuchali si vzájemně vlasy, do sebe zamotaní. Jarní mámení a šťovíková svačina, jsem vzpomínavá..

Je mi milo. Mám chuť psát a fotit a tvořit! Vybalit korálky a polepit jima zeď, pokreslit stínidlo lampy, rozstříhat záclony a každému proužku darovat jinou barvu..  Vyčarovat si teleportovací bránu a skleník s pomerančovníky, ve kterým teple sněží..

Třicátýho bude velký den. Těším se. Bude uzávěrka básničkové soutěže, o které mi říkal Tonda. Ještě nevím, jestli do ní nějakej svůj střevní výplod přihlásím, ale těším se. Ten den se z mýho milýho stane velikej dospělej pán. Čaroděj. Těším se.
Chtěla bych s ním už bydlet. Hned! Moc se mi stýská. Často si očima povídáme o snech. Miluju ho, tak moc..

Jednoho druhého apríla

14. dubna 2010 v 22:29 | Vzpomínková víla Ká
uvnitř největší

Druhého apríla byl moc fajn den - jeden z těch, na který se nezapomíná.  Vzpomínky z něj nosím blízko srdce, schované, jako je usušený poupě růžový sedmikrásky v herbáři. Když je nechám vyplout ze mě ven, když se jima kochám a když mě hladí po tvářích, je to jako kdyby z vysoký trávy vyskočily luční víly, ty elfí a hodný, s kouzelnýma konečkama prstů, a začaly tančit svůj země-se-nedotýkající tanec -- je mi fajn.

Objímání zbloudilých dlaní, co lechtavé paže zapomněly pod tričkem

21. února 2010 v 21:11 | Ká
psáno sobotního rána

Mám ráda náš školní horkočokoládový automat. Jsme kamarádi. Volá na mě, když se toulám chodbami opuštěná, aby mě rozveselil, když mám smutnící, aby z mé hlavy vyhnal chmury, když jsem unavená, aby mě podepřel a pomohl mi dojít do další třídy, tiše pak šeptá, hladí mě po vlasech a krmí mě hrstmi sladce čokoládových souvětí, aby všechno zpravil.
Někdy mě láká i když jsem celá smavá a to mě pak celý rozzářený vítá, potřásá si se mnou rukou a nechává svou čokoládovou vůni, aby mi blaženě zamotala hlavu. Vždycky, když mi podává nový kelímek, čokoláda v něm úplně potichu sičí - to si zpívá.

Předevčírem mi můj kamarád napsal jedno milé oukéj, takže by mě teoreticky mohl na jednu dávku čokoládového sladkohorka pozvat. Úplně to neslíbil, ale chvilkama už začínám pociťovat tu kradmo se blížící natěšenost. Tak uvidíme.
A včera na mě možnáčekal po obědě. No, spíš se tam jen náhodou objevil, ale překvapil mě. Mile.

Šli jsme vedle sebe a povídali si o počasí, ledu a víkendu. Taky jsme mlčeli, ale nevadilo to. Ruku, kterou měl dál ode mě, měl v kapse, tu blíž měl volně spuštěnou. Možná proto, že v té druhé kapse má stejnou díru do útrob bundy jako já. Neměl čepici, možná ji ztratil, protože to se mu prý stává. Zajímalo mě, na co myslí, když se tvářil nepřítomně.
Uvnitř tramvaje jsme mluvili o mávání a učebnici biologie, a pak řekl, že také moc nemá rád tu paní, co mě vytáhla před pár dny k tabuli, aby rozebrala mé nitro. Což o to - ať si ho klidně rozebírá, ale ať mi nevrdí, že vlastnosti, které jsem si na seznamu vlastností temperamentů podtrhla a vyjádřila tím, že je mám, jsem podtrhla příliš spontánně a mám to špatně. A ať pak nevyvolává do třídy své hloupé závěry a neptá se mých spolužáků: "Copak si myslíte, že je Karolína úzkostlivá?", a oni ať se smíchem nekroutí hlavami. Neznají mě zase tak moc. Většina z nich mě ani nevidí, když zrovna nemám tančící a zpívací náladu, nebo se o hodině nebavím s učitelkou matematiky, to pak asi už nejsem ta podle nich dobře správná, trhlá a hustá .
Ale nevadí mi to vůbec. Miluju naši školu, jak je barevná a jak je v ní spousta klavírů. Jak když sedím o volné hodině na chodbě, vždycky nějaký slyším hrát. Jaké má u hřiště fotogenické stromy. Jak je v ní někdy hezky.


Jela jsem pak za milým. Miluji ho. Jak houpá hlavou do rytmu, když brnká na kytaru. Jak se mu lesknou oči štěstím. Jeho stnišťovitou tvář, kterou se tiskne na můj krk. Jak mi hladí ruku, když vedle sebe sedíme. Ty naše nejteplejší objetí.. Na konečné jsem vyskočila z autobusu a utíkala mezi dvěma hranatými budovami, ve kterých se koumají nanotechnologie (jediné, proč tuhle práci, která by mě zajímala a bavila, nechci dělat, jsou tyhle ošklivá doupátka - a to ničí šance na realizování většiny mých vědátorských povolání), stejně jako pokaždé ohromená tím zvláštním pohádkovým zvonečkováním, které tam neustále zpívá. Sníh už byl trochu křehčí než dřív, takže jsem se neustále propadala neuvěřitelně hluboko a v záchvatu smíchu nemohla vstát. Smála jsem se sama sobě a fotila nebe. Bylo mi hezky.

A víte, že můj milý je kouzelník? Nejkouzelnější!

Návod na náhody nikdy nehledejte!

15. února 2010 v 21:57 | Ká, mazlivá myška
Šli jsme s N. pomalu přes náměstí, protože na autobus jsme spěchat nemusely. V kapse jsem měla tříbarevný lízátko pro milého a sušený banány, který jsem objevila v krámku u tramvajový zastávky (Proč ale vlastně nesušit vlastní banány? Proč nemít vlastní banánovník?). Místama se od střechy radnice odráželo sluníčko. Poslouchala jsem, jak mi N. vypráví o praxi klenotnice, v kapse si hrála s klíčema, rozhlížela se a prohlížela si tváře těch, co spěchali proti nám.. a pak jsem si všimla toho kouzelnýho pána (čti kluka) s rozevlátejma vlasama, jaký nikdo jinej nemá, kterej šel naproti nám. Koukal a já koukala. Chvíli jsem váhala, ale když byl od nás už jen sotva čtyři kroky, zvedla jsem ruku a zamávala. Načež on se usmál, přišel blíž a vesele pozdravil.

"Ty jsi mě učil, viď?", vykřikla jsem a jenom ztěží tlumila svoje nadšení z našeho setkání.
"No jo! A já si tě pamatuju, ty si vyhrála tu literární soutěž, co?"

Hurá, hurá, hurá! Tonda. Tonda! Student, co nás měl v devítce na občanskou nauku. Ptal se, jak se mám a mile povídal a povídal, že jde z nějaký konference (a že si teď už musí dát cigaretu) a o tom, jak bude zase ta povídková soutěž a ať to určitě zkusím, hledal na ni po kapsách žlutooranžovosvětlehnědých kostovaných kalhot zvací papírek, vyhrnoval si černý svetr, a koukal do červené tašky s hnědým knoflíkem, ale nenašel ho. Smál se a omlouval se slovy: "Já tu mám takovejch věcí, ale ten správnej papír prostě ne. Škoda." Ty vlasy mu při tom padaly do očí.

Pak mi ještě naoko vyčítavě připomenul, že jsem mu neposlala nic ze svojí pseudotvorby, jak jsem mu řekla tak možná při našem minulým vidění se. Zrovna nedávno jsem na to (a na něj) myslela! :) Když se s náma loučil, podal nám ruku. Dlaň. Udělalo mi to radost, tohle potřásání rukou. Bylo to moc milé. A milý byl on!

Díky za tyhle náhody..

Je to jako když do tramvaje plné znuděných a uspěchaných lidí, kteří mají na tváři napsáno 'proboha, pondělí, už aby byl víkend' (ne, nepopírám, že do jejich řad bohužel někdy zapadám), nastoupí člověk v dlouhým černým kabátě s kovbojským kloboukem na hlavě, v ruce žmoulá smotanej drátek, potichu si píská nějakou melodii co neznáte a pak se na vás zničehonic podívá a usměje. Jen tak, potom vysoupí a vy už ho asi nikdy v životě neuvidíte.

Tak to je ten život. Jedna z těch jeho lepších stránek. Je jenom potřeba moct a umět tu správnou nalistovat. Nebo úsměvem popsat a pomalovat novou, jednu z těch úplně bílých a čekajících.

Mazlivá myška miluje mentolového Marťu,

Chci být velikým slonem s velikým chobotem!

11. února 2010 v 22:29 | Ká
Dnešní svět bych si chtěla nechat. Aspoň na památku..

Když už neumím vymýšlet filosofická ponaučení
pozvěte holuby
chtěla bych je nakrmit svým povídáním.


Stála jsem u pootevřeného okna, sněžilo. Pouštěla jsem si Sloní z Věčného Svitu pořád dokola a i když zrovna přestala hrát z repráků, pod mými víčky hrála pro mě pořád. Zněla ve mně. Usmívala jsem se, protože tam uvnitř vždycky svítí a tak zvláštně hřeje, jako prskavka. Zatímco jsem si připínala berušky k uším, můj pohled tančil s vločkami do rytmu.

Na autobusovou zastávku jsem se vydala dřív, v jedný dlani schoulený malinký fotítko a v druhý kočičí tašku od Marťovy maminky se zvonivým dopisovým tajemstvím. Fotila jsem myšlenky, který se mi zamotávaly do vlasů. Pod nohama mi potichu křupaly čerstvý vrstvy sněhu jako už dlouho ne, poslední noci byly spíš mrazivý. Mám to ráda. Do obličeje mi vítr foukal sněhový nadělení a mě se to líbilo. Ruce jsem měla schovaný v šedivejch palčákách. Viděla jsem bílý sluníčko, mávalo mi zpoza mraků. Na sklu projíždějícího auta kvetly ledový pampelišky. Taky bílý.

Kam zmizí kofein z kávy bez kofeinu?

11. února 2010 v 0:02 | Ká
Kam vedou všechny cesty světa? Umíte kouzlit motýlím prachem? Za jak dlouho přejde šnek silnici? A odkdy vlastně umí táta péct?

Stalo se to takhle. Když se dneska Ká vrátila vyhopkaná z érobiku, - huráakce, na kterou byla Ká vylákána Pé (tou naší, co nosí červenobíle pruhované námořnické tríčko), kde se přesvědčila o své fyzické nevýdrži a dostala ze sebe záchvat smíchu jako v základkové tělocvičně, takže se tam možná možná ještě někdy ukáže - usoudila, že by bylo dobré urovnat obsah skříně, jejíž obsah se zdál již příliš přeskupen (neboli byl mechanicky vtěsnán všude, kam se vešel).

A pak, že se umí správně vyjadřovat

8. února 2010 v 21:36 | Ká
aneb K použití článkování níže návod.

Malý velký pěšinky štěstí

30. ledna 2010 v 23:25 | Ká

My si planety pozveme společně.

Mám prince. Má studený dlaně, když se vracíme ze sněživý zimy do tepla, hřeje si je o mý podtričko. Jsem ráda, že chodíme tím studeným spolu. Jeho oči se na mě smávaj pod dekou, kde je hřejivě a tulivě. Tiskneme k sobě naše tváře a nosy, jako eskymáci. Prsty se mu zamotávaj do pokroucenejch pramínků mejch vlasů. Jíme gumový medvídky, zpíváme Vesmírnou a koupili jsme novej bublifuk. Tančíme od kouzla ke kouzlu a nevadí, že to moc neumíme.

Dnes jen krátce

24. ledna 2010 v 0:03 | Ká
Miluju ho,

Kombinované poprvé a naposledy

1. ledna 2010 v 23:36 | Ká
Těšila jsem se, moc.
Jako malá, když jsme jeli na výlet do lesa. Na houby, které ráda hledám, ale nerada jím, nebo se jen tak projít ve spadaným listí. Žlutým, oranžovým, červeným. Pamatuju na svý malý modrý holínky s kačenkama.

Nad čajovou vůní obejmou se naše ruce a společný sny

22. prosince 2009 v 23:10 | Ká

Sobotní kostelový zpívání bylo víc než milý a příjemný.

V palčákách a čepici s velkou bambulí, kterou všichni chválili, s tak velkým úsměvem, že trochu rozbolestňoval zimou popraskané rty, a s zámotkem barev uvnitř, protože tohle bylo štěstí, co šlo vidět. Žádný donucení ani přetvářka. Žádný otrávený nebo nezúčastněný obličeje. My zpívali Pavlicovu Missu Brevis z plných plic a potichu a zase z plných plic, orchestr hrál, nádherně, jako když posloucháte hlasy lesní řeky. Z Dalibora tryskala pýcha a to, co dirigent cítí, když se mu tahle krása rodí přímo pod rukama. Ti správní, kteří chtěli, přišli a tohle všechno cítili. Byli nám blízko. Byli si blízko. Usmívali se a drželi se za ruce, mlčky a s vděčným pohledem poslouchali každý tón, hlas, vychutnávali si ten okamžim jako první doušek kakaa.. Myslím, že v tu chvíli byli šťastní. A já měla pocit, že i já jsem k jejich štěstí přispěla. Bylo mi hezky.

Když jsem pak šla domů, ani jsem se nebála tmy, mráz se mi pod kůži nedostal a smála jsem se. Kolem mě projel Dalibor a zamával mi.


Budou Vánoce.
Ta představa se mi líbí, máme koupený velikánský prskavky. Zlotřilá chemikářka se na konci dnešní útrpné hodiny zničehonic usmála a proměnila se v dobrou sudičku, popřála nám hodně hezký svátky a za pomoci jakési oranžové látky nám ukázala pokus "Hořící sopka". Vypadal úchvatně a na chvíli takovou tu pravou vánoční atmosféru zasel i do našich při-vidině-následující-hodiny-fyziky-a-písemky zkroušených obličejů. Zajímavé.

Mám radost z dárku pro nejmilejšího. Těším se na jeho radost, až ho rozbalí.

Na stole mi z neznámých důvodů stojí menší varianta na umělý stromek, který nám dělal na základce společníka. Dneska, když byly gympl-vánoce, moje ruka získala další korálkovou supervzpomínku (od někdy milované L.!), já chrochtací baterku a magnetek a Vláďa (vlevo nahoře) novou přítelkyni (vpravo nahoře). Je od Jeany a je nádherná.

Merry Xmas, John.

Jeden tanec vloček a pohádku přečíst, aby se hezky usínalo

13. prosince 2009 v 1:51 | trošku snivá
*budík zvoní*

: "Proč je venku takový světlo?! Kolik je?!
bráš.: "Protože venku je spousta sněhu!"
: *hop skok z postele k oknu* "Cože? - Jéé!"


První prosincové bílé ráno a vzduchem poslaná pusa Vláďovi Marcelovi (kaktus pichlavý, mužského pohlaví, homosexuál, k neznámým zezačátku trochu nedůvěřivý, ale je to dobrák se zelených srdcem a růžovým kvítkem na hlavě), básnění kytaře, foukání bublifukem a těšení se, těšení.

Le mercredi anecdotique

2. prosince 2009 v 22:08 | příjemně podivná Ká
Protože pocit štěstí někdy vzniká náhle, příjde, když ho ani nečekáme, zaplní to prázdné místo v hrudním koši a namočí vám řasy, musí se o něj dbát s tak horlivou péčí jako o chameleona nebo citronovník, aby zase nezmizelo.

Když se obrací list kalendáře, mezi papíry to potichu praská, asi jako stránky knížky, které ještě nikdo neobracel, které natěšeny čekají na dojmy prvního čtenáře. Na chvějivé doteky prstů, zatajený dech a trochu slaný pohled, vděčně objímající každou slabiku hřejivých souvětí.
Možná trochu Winniemu na mém kalendáři závidím jeho a prasátkův prosinec, jeho vánoční atmosféru, konfety, stromeček a sníh. Protože kde je náš sníh? Tma je bez něj mnohem černější, temnější a děsivější - a o to víc se v ní může schovávat strašidel a myšlenek, které smutní.
Děkuji Malému princi a sudičkám za ruce nejmilejšího, milé a tulivé.

M.: "Kájo.. Kájo, pojď jsem ke mně."
j.: "Zlato?"
M.: "Mám tě rád."
j.: *smích* "Já tebe přece taky.."

M.: "Kájo, vezmeš si mě?"

Třpytím se. I přes všechno zbytečný doufání, příležitostně otrávený třídní ovzduší, neopětovaný sympatie jedinců nebo chvíle ničivýho ticha, jaký mi trhaj srdce a plíce a jiný vnitřnosti na kusy (promiň!), teď to jde, můžu. Můžeme spolu. Je to fajn.
Pořád a napořád trochu okouzleni a trochu zamilováni.

Ještě se hledá pilulka proti pocitům nepochopenosti, proti zlosti, nekomunikativnosti a náladě nula. Nepotkal jste je někdo? Určitě jsou někde spolu. Až je najdu, už nebudu vůbec nemocná.
Já se tak těším

Šeptáme si objímavě, můj

12. listopadu 2009 v 21:18 | za zavřenými víčky usměvavá Ká
už noci probrečela

Houpy houp.
Za oknem hezky fouká vítr, kterej při letmým dotyku s ním tiše meluzí, jsou to podzimoví milenci, obědový kakao hezky voní, barevnej svetr hezky září. Stejně jako ty usměvavý hnědý oči.
Ká miluje co se dá. Miluje ty okamžikový myšlenky, který jí vlítnou do hlavy uchem tak nečekaně, jako meluzína do komína, z pusy jí udělají veliké ú nebo na břicho položené dé a pak se rozplynou jako ovocná náplň barevnýho bonbónu s překvapením a zbyde po nich taková ta pěkná dochuť. Ňam.

Já bych jela do Skotska, podívat se na tancovací pány v sukních a jít do zahrady pana Darcyho rybařit. Chtěla bych se točit a mávat rukama a zhluboka dýchat a vlastnit červený kabát s barevnými knoflíky. Podzimoví snové. Už odpředpárvícnežmálodny mám hrstku staronových skorokamarádů, tak nevím, jestli mám skákat maniakální radostí nebo je nejistě pozorovat dál, protože část z nich příliš nevykazuje sklony se mnou rozebírat filozofické otázky, mým náhlým výbuchům smíchu se diví a nemají tendence se mnou probírat svůj osobní život. Ale to příjde. Možná.
A kdyby ne, tak mi to nevadí, chňá! Mám totiž nově pana Objímacího (bývalý Milý Dé), který mě objímá bez nucení a úšklebků a sám a navíc se mnou bude zpívat a taky někdy určitě tancovat, tralalálá!

Je mi asi fajn.. Tak nějak ještě víc než dřív zamilovaně. Šimrá mě vlasy, jé!
Vyvěste duhové fáborky z krepového papíru a pijte rybízovomalinový čaj na oslavu! Houpy houp.
A koukněte se o prodlouženým víkendu na hodně hodně moc dobrejch filmů. Ty Ká taky miluje.

Tohle není disulfid železnatý, to je láska..
 
 

Reklama