Červencová bublina, láska a tak dále

11. července 2010 v 21:56 | Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Žijte si letně! Jsou motýlové a poměnky a kopretiny, tak!
(c) Ká
(c) Ká


Často jsem teď cestovala vlakem.
To já moc ráda. (takovým tím Wonkovským tónem)
Poprvý, na cestě za dědou, jsem se už před nástupištěm seznámila s kytarovým pánem, který si pak ke mě k mé radosti i sedl. Povídal mi kytarově a já povídala jemu o cestách a vůbec to bylo hezké. Usnul. Když se vzbudil, mluvil o Malém princi, knížce, co právě četl a jak je zajímavá,že má rád vlakový cestování a spaní a že prý není vtipný. Byl, a moc. Nabídla jsem mu tvarohovou buchtu pro dědu, co mu pak moc chutnala.

"Máte krásný zájmy.", řekl. Měl brýle, krátké vlasy a úsměv, z kterýho jsem měla smavou náladu i den potom. V té jeho knížce se mluvilo o těch velkým známých lidech, Janu Husovi, Karlu Velikém a dalších, neznámě. Na náhraží jsem se otočila a zamávali jsme si.
Až ho příště potkám, už ho budu znát. Jménem ne. Jako kytarovýho pána, co mi toho tolik napovídal..

(c) Ká
(c) Ká
(c) Ká
(c) Ká
(c) Ká

Na zvonek u dědy nikdo nereagoval, tak jsem přelezla nově nalakovaný plot, co mi ulepil ruce a šla se podívat na třešňovou nadílku. Plný dlaně. Divíte se, že jsem trefila až z nádraží? Já také. Celou cestu jsem se smála objeveným vzpomínkám a řídila se dětskými dojmy, které mě navedly. Oklikou, parkem, správně.

"Tolik kaštanů! Už jen pár zatáček."

Plná višňovej nálad, jahodovo-zmrzlinovejch chutí a kapučínovejch dojmů jsem se nechala další den odvézt zpátky na nádraží, kde jsem čekala. Dvacet sedm minut. Dvacet sedm minut jsem se smála vtipů dědových přátel, pijících pivo u trafiky, prohlížela záhyby starejch laviček a fotila.
Pak přijel rychlík, z kterýho se vyklonil Tom a zakřičel:

"Čau švagrová, tady!"
-- smích z něho a radost radost na duši
Ze dvířek už mi šel naproti milý, smál se na mě, pozdravil dědu a pak si mě odvedl. Do vagónu, k Tomovi a paní maminkové. Bylo to skvělé! Parodovali jsme Tomovo nadechovací vsss, co dělá místo takže, dohadovali se o stanicích a o koláčky, dívali se z okem a do očí si. V Ústí jsme pak vystoupili a po dlouhodlouhém čekání na vlak, který se nejprve tvářil jako vlak se zpožděním čtyřicet minut, načež jako vlak, který nepojede, jsme volali Marťovýho a Tomovýho dědu, který si nás pak odvezl domů tou krásnou cestou kolem Labe, kde to vypadá moc pohádkově.
Viděli jste to tam někdy?
Kolem jsou vinice a jedna čarovná zřícenina. Akorát k prozkoumání.

Zkoumat jsme začali, avšak zatím jen turisticky, snad se brzo vrátíme! Je tam moc hezky. Je to tam milé. Marťův a Tomův děda je jedním z nejsilnějších lidí jaké znám. Laskavě, láskyplně a obětavě se stará o babičku, která je trošku jinde než ostatní. Víc v sobě. Usmála se na mne. Paní maminková řekla "To je Kája, babi!" Docela vesele opakovala mý jméno.
Probudili jsme se do středy, mého prvního rána tam, u pomalé snídaně potkali všechny ostatní, se všemi jsme postupně vypili čaj, pak se se všemi rozloučili a upalovali do ústecké Zoo. Upalovali jsme vlakem, stejným typem, jako co se vyboural, Elefantím.
V Ústí mají Zoo celou do kopce a trochu zmatenou, trochu jsme ve snaze vidět co nejvíc zvířat bloudili. Ta rozumnější zvířata ale byla někde v chládku zalezlá, třeba Kočka Rybářská, která nás zajímala, nebo madagaskarská Fosa, jak ji známe z filmu. Chvíli jsem na ní čekala, ale ona ani ouško nevystrčila.

(c) Ká
Ten pán uměl dětem udělat radost. A unaveným maminkám také. :)
(c) Ká
(c) Ká
(c) Ká
Chtěla bych ho domů.. Aby mi spal vedle postele a vrnivě hlídal mý noční snění,
(c) Ká

Večer jsme se já, milý, Tom a paní maminková koukali na ten veselý vodnický film - Jak utopit dokrora Mráčka -, pili u toho čaje různejch voňavejch chutí a smáli se dávno známejm vtipům. Milého ruce hezky hřály.
Tu noc jsme se rozhodli ještě pro jeden film, ve stejné sestavě, jen paní maminková se s námi nedívala. Zabrala jsem místo uprostřed gauče, možná v tom byly nějaký podvědomý úmysly, nevím. Tomův notebook nám skytl skvělou podívanou. Snímek moc kvalitní, plný korejského neznáma, s úplně jinou filosofií než je v západních filmech, což mu dodávalo lesk. Je natočený podle mangy. Krvavý. Krásný.
Atmosféru jsem nakonec trochu narušila tvrdým nárazem hlavou do rohu skřínky vedle gauče. Nebylo to ale ani moc zlé, přestože mi z očí vytryskly slzy. Marťa i Tom byli celí hezky polekaní a starostliví, to mě hned uzdravilo. Boule už skoro není.

Brzká rána nikdy úplně nebyla mojí parketou, pokaždé mě zrazuje znovu usínavá nálada těla,
ačkoli bych chtěla hned vstát a letět do světa. Ten den jsem chtěla vykřičet všechny zmatený dojmy někam ven, že nevím co s nimi, jestli se jim smát, vysmát, nebo se jich bát, a že všichni zatím spící si toho ode mě moc neposlechnou. Naštěstí jsme měli naplánováno jedno malé výletnictví, takže jsem mohla milého tulivě probouzet objetími, v jakých se na všechno kolem stejně zapomíná.

Po snídani s nektarinkama jsme se vydali na druhou nejvyšší horu Českého středohoří! Lovoš. Šel se celkem dobře, i když mám děravou sandálku a k pár orientačním neschodám a smutnejm a zbytečnejm hádkám došlo. Nahoře byl ale moc krásný výhled, dalekohledově bylo vidět opravdu moc daleko! Říp byl vidět i bez dalekohledu. Jen Turistický klub vlastnící hospůdku na vrcholu nás zradil. Dolů jsme šli strmě, klikatě a bez zmrzliny. Stejně - smířeněji a veseleji. Kolem cesty rostly planý třešně, sladký..
Prali jsme se s Tomem a já už ani nevím proč, bylo to takový dětský a hezký.

Poznala jsem ještě další část Marťova příbuzenstva. Je mi z toho veselo, jak tam už teď prostě patřím..

p. m.: "A tady to je naše Kája!"
teta: "Ale já přece vím, vím!"

Autobusem přijel Radek, řidič, s tetou Martinou a s malinkou, usmátou, všude běhající Aničkou a na kole dorazila teta Petra s malým mužíkem Matějem a asi sedmiletou skautkou Deniskou Teniskou (Znáte knížku Cyril a Teniska? Víte, jak pusy letěly do Afriky?), co byla moc roztomilá. Paní maminkovou lákala: "Teto, a kdy pojedeš k nám domů?"

(c) Ká
(c) Ká
(c) Ká
(c) Ká
(c) Ká
(c) Ká
(c) Ká

Odjíždět se mi nechtělo. Loučit se se mi nechtělo. Všechny zakázaný pocity se mi tam nepovedlo nechat, nebránila jsem se. Marťův děda mě a milého vedl veselou cestou na zastávku, moc se mi líbila, jak byla zarostlá a vedla nečekaně, nohy mám od kopřiv ošlehaný. Mávali jsme mu zpoza neotvíratelnejch oken vlaku, snad nás viděl! Byl prý moc rád, že jsme přijeli.

(c) Ká

Poslední vlaková jízda byla ospalá, ale tulivá a hravá, dětsky jsme si povídali o vláčcích a zkoumali rozmanitost gumových medvídků. V Děčíně vlak ohlásil výluku, tak nás kousek svezli autobusem. Strašidelný pocity ze zpátečních cest se dostavili, že jsou nějak moc rychlý a nějak moc to utíká. Zdálo se, že to bylo jen pár chvil a museli jsme si s milým říct to loučivé a trochu smutné ahoj..
Ale ty chvilky byly nejvíc pěkný, jedinečný a hřejivý, takový, co se schovaj uvnitř hrudního koše , lechtaj tam a o osamělejch večerech čarujou na tvářích úsměvový čáry.

Protože tahle láska je to nejdůležitější.





A já už nebudu zamotaná. Pan švagr zůstane panem švagrem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lalu lalu | Web | 12. července 2010 v 0:46 | Reagovat

Krásné :) Přeji stále tak pěkné prázdniny :)

2 Téé Téé | Web | 12. července 2010 v 13:59 | Reagovat

musíte přijet, spolu! Máte určitě málo společnejch fotek:) To se musí, to se musí!

3 phoenix phoenix | E-mail | Web | 13. července 2010 v 14:50 | Reagovat

jé, konečně po dlouhý době někdo sdílí vlakový nadšení :-)
krásný dojmy, jenom tak dál! Žij :-)

4 alouette alouette | Web | 16. července 2010 v 10:07 | Reagovat

Strašně pěkně fotíš a hlavně i píšeš... tvoje zážitky jsou pak ještě jedinečnější :) ...

5 Marilla Marilla | Web | 17. července 2010 v 8:40 | Reagovat

Ju.mí tak zážitk ů co ty...:D

6 cheeky cheeky | Web | 17. července 2010 v 22:19 | Reagovat

Jé :) vždycky, když jdu na tvůj blog, vím, že si tu přečtu něco milého, hřejivého, něco, co mi vžene úsměv do tváře!
Mě taky čeká návštěva milého, ale, asi narozdíl od tebe, první...jsem trohu nervózní a víc víc víc se těším! :)
Ty fotky jsou krásný, takový prostě letně hezký... :)
Užívej si prázdniny :)

7 *yesterday* *yesterday* | Web | 18. července 2010 v 12:18 | Reagovat

Máš krásný povlečení a krásnýho Martina :)

8 VERiza VERiza | Web | 22. července 2010 v 0:54 | Reagovat

Na tento blog jsem se dostala prakticky náhodou, prostě jsem tak z nudy klikla na odkaz a byla jsem tu :-)) Dala jsem se do čtení a už z prvních řádků jsem měla dobrou náladu. Po dočtení článku, jsem byla zaskočena, že ještě existují lidé, kteří se dokáží radovat z maličkostí, kteří neopovrhují druhými a ke všemu přistupují tak krásně. Srdcem. Ten článek je prostě nádherně prozářený a nabitý pozitivní, optimistickou atmosférou, krásně se čte.
A tak jsem si umanula, že se tu více porozhlédnu. Původně jsem sice měla jiné plány, ale kdo by nedal přednost článkům, z kterých čiší dobrá nálada a pozitivní energie? Tolik lidí by se od tebe mělo, co učit!
Začala jsem horlivě pročítat články, co se mi objevovaly na úvodní stránce, jenže ty mi brzy nestačily, bylo něco po desáté večerní a já byla stále ponořena do tvých písmenek. Stále jsem žasla. Máš prostě krásnou povahu, hrozně se mi líbí, že chceš "pomáhat úsměvem", líbí se mi, jak se dokážeš radovat z každé maličkosti a chvilky.
Jak si na nic nehraješ a i přesto z tvých písmenek čiší něco takovýho....., nejde to popsat. Prostě mě to tu jednoduše zaujalo, zaskočilo a já nebyla schopna se odtrhnout, až do třičtvrtě na jednu, to jsem bohužel smutně zjistila, že už opravdu není nic moc, co číst. A tak mi jen nezbývá, než-li doufat, že nás prázdninově informuješ, co nejdříve, asi mám novou drogu :-D - tvůj blog. :-)))
Když jsem četla tento článek, tak jsem moc nevěděla a nechytala jsem se, jenže, když jsem si ho přečetla znovu, jakožto završení mého slídění zde, chápala jsem všechno :-)))
Nějak mě těší, že dobří, optimističtí, usměvaví, lidé, postrádající zákeřnost, faleš a aroganci, ještě existuji :-))
Nějak mi tvůj blog vykouzlil úsměv na tváři a hrozně zvedl náladu.
Prostě super, to se nedá popsat :-D
Hodně štěstí a chudit do psaní! Budu sem povinně chodit na dobití pozitivní nálady, fakt :-))

9 Yadnee Taikuutta Yadnee Taikuutta | Web | 26. července 2010 v 19:49 | Reagovat

tak tohle je vážně krásnej článek. Usměvavej, pohodlnej, krásně píšeš:)
víš, že mi tvůj milý připomíná, na té fotce co cosi fotí, kurta cobaina?:D

10 Yadnee Taikuutta Yadnee Taikuutta | Web | 26. července 2010 v 19:50 | Reagovat

takhle se zdá, že máš asi šťastnej milej život, ale ty s ním asi umíš zacházet a udělat si ho milým podle sebe:) to je hezké.

11 Terez Terez | Web | 27. července 2010 v 21:34 | Reagovat

Pomněnky, Kájko, znala jsem na to pomocnou básničku :)
Jé, já bych se projela vláčkem v zoo!
Hahaha, "hezkou polekanost a starostlivost" znám, to je milý :)
A to je moc hezké, že si s Marťovou rodinou tak rozumíš a jsi s nimi uvolněná, toho bych taky jednou chtěla docílit. Musí to být snadné, pokud jsou tak fajn, jak se z tvého psaní zdají, že?
Ano, ano, ano, čtvrtá věta od konce, je hezký, jak ti rozumím, vystihla jsi to... :)

12 Lenny Lenny | Web | 28. července 2010 v 23:59 | Reagovat

Fotky i článek jsou tak pěkně prázdninový a jsem ráda, že mi vždycky tvoje články vykouzlí úsměv na tváři :).

To musely být nádherný chvilky, ty co si člověk nejvíc užívá a pak na ně s úsměvem vzpomíná. A z takových momentů by měl být složenej celej život. :)

13 Premysl Premysl | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 9:29 | Reagovat

Tady se mi líbí... ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama