Květen 2010

Přeju si usínat s tvým úsměvem na víčkách

22. května 2010 v 0:03 | Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Kytarový struny dělají hůů, když doznívaj. Trochu takový, jako umí Nino Quincampoix. Když hladí dívkám zlehka šíji..
Chci tančit. Takový to fíí, jako vítr. Bosa.
Nechávám plout svý dlaně po příjemně hrbolatým povrchu zdi, se stíny hrajeme dětský hry. Lampa z ulice se směje na Eliáše a on jí mává svojí žlutou kaktusovostí. Ve vlasech mám zamotaný zvlčilý myšlenky, uvnitř kterejch je mi tuze volno. Poletíme!
Zaplachtila jsem si pod černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty a ukradla internetu jednu Tomášovu, tu trochu alergickou.
Pomalu kouše moje internetový hudební statistiky. A mě to nevadí.
Smějící se pán v knihovně způsobil, že jsem si zapomenula prodloužit Saroyanova Odvážného mladého muže na létající hrazdě. Když mi přál hezký den. Trocha radostí.

Hřející ozvěny pohádkový jistoty

13. května 2010 v 23:08 | Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Byl květinový den. Proti rakovině. Ráno jsme se s Šár zamotaly do pampeliškově žlutých triček a šly dělat hodným lidem radost (a na ty ostatní se smát). Všichni naši ostatní spolužáci ze školy utekli do centra, ale my dvě jsme šly udělat radost pánům profesorům a paním profesorkám. Jedna z mých oblíbených, učí nás na češtinu, si se mnou povídala o nových náušnicích. Kouzelných. Pro léto. Dopisový, od mý milý Tání. Děkuju moc.
Francouzštinář kvůli nám šel nakupovat, aby se vrátil s drobnými. Paní kuchařky za náma šly až na chodbu, aby si kytičky koupily.
Ve městě bylo hezky. Samozřejmě, našli se i tací, kteří se nás snažili utvrdit o své nízké verbální inteligenci, když přecházeli na druhou stranu silnice nebo dělali, že nás nevidí. Ale co. V centru se pampelišková trička jen rojila, o souboje jsme nestály, a tak jsme šly dál. Jedna paní za náma přiběhla, že potřebuje čtyři kytičky. Druhá nás poslala za kamarádkou do práce, že by také jednu chtěla. Šár si hrála s malou holčičkou moc milé maminky. Vedle nás zastavilo auto, že by také dvě chtělo. Paní s červenými vlasy si kvůli nám nechala ujet tramvaj a ještě se usmívala.

V sobotu jsem byla navštívit milou barevnou. Má barevný plot, barevný dům a psy. Táta mě k ní vezl na skůtru, vlály mi vlasy i bunda a smála jsem se tomu, že ho neslyším. Jeli jsme kolem větrnejch elektráren a moc to tam hučelo.
S milou jsme hned po mým příchodu čarovaly. Dostala jsem spousty voskovek, placatý žehlítko, informaci "Tohle je enkaustika!" a šlo to. Nespoutaně. Vypadalo to zvláštně, ale líbilo se mi to. Docela hodně. Jen jsem to u ní zapomněla, snad se mi to neztratí :)
Mají bažanty. Dostala jsem kolo a jely jsme se podívat k ohradě. Přes pampeliškovou louku a kolem starýho kostela. Jen tiše, protože sedí na vajíčkách.. A k tomu doma mají velkej zázrak, takzvanou "domácí kvočnu" - a v ní spoustu malinkatejch bažanťátek. Jedno se mi vešlo do dlaně..
Zapíjely jsme štěstí zeleným čajem, jogurtovaly, hrály na kytaru, snily, houpaly se a smály se čmelákům,

na Stříbrný kopec


Zítra odpoledne budu konečně zase celé s milým. Těším se, jako malá, těším se! Uvaříme čaj a možná natrháme sedmikrásky..


Duhový bublifuky
Vlasy máčený
Smíchem deště
Po bouřkách
Jsem
Pro tebe
Čaroději


Mý objetí je nedočkavý.

Nevadí, že se opakujeme

4. května 2010 v 22:12 | Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
- ať si svět pamatuje, že patříme k sobě!
tulíš?

Byli jsme pod stromem, kde se všechno hýbalo a bzučelo. Spousta včel poletovala kolem růžovobílejch květů a plnila si váčky na nohách jejich pylem. Třešňovým. Držel mě za ruce a zachránil mě před uschnutím na celej další dlouhej rok.