Duben 2010

Prsty obarvený inkoustem schovám si k tobě do dlaní

19. dubna 2010 v 23:12 | Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Chvíle naplnění, co trvá!

zelená jaru!
Jsem volná, ale neuletím, jsem jako hřejivý souvětí co vyplulo z usmátejch rtů za doprovodu melodie milejch pohledů a teď se houpe v čajem provoněným vzduchu a těší svojí existencí ty, kteří mají zájem. Plachtím jako sněhová vločka nebem, dětsky mávám sluníčku křídly a nevadí, že teď je zrovna v Austrálii, dosáhnou tam.
Nevadí mi, že mě část mejkapové části mojí třídy očividně nenávidí, baví mě sarkasticky odpovídat na jejich směšné poznámky ohledně mých názorů a pak pozorovat, jak jsou pak nazlobené a div že nedupou zlostí! Baví mě smát se o hodinách, baví mě ťukat prsty zespoda o lavici, baví mě sedět dlouho po obědě v jídelně a hrát jméno-město-rostlina-zvíře-věc-stát s barevnými!

Dnes jsme se byli toulat s milým. Šli jsme daleko a daleko, až se zbytek světa octl až vzadu na kraji všech fotek. Na záplavě jarní zeleně pluly sedmikráskový ostrůvky. Z dlouhých paží ospalých stromů všude vyrážely nové malé zelené větvičky, příroda vstává. Skákali jsme z kamenů a létali, se smíchem jsem před ním utíkala, ale pokaždé si mě chytl. Hráli jsme dětský hry a cuchali si vzájemně vlasy, do sebe zamotaní. Jarní mámení a šťovíková svačina, jsem vzpomínavá..

Je mi milo. Mám chuť psát a fotit a tvořit! Vybalit korálky a polepit jima zeď, pokreslit stínidlo lampy, rozstříhat záclony a každému proužku darovat jinou barvu..  Vyčarovat si teleportovací bránu a skleník s pomerančovníky, ve kterým teple sněží..

Třicátýho bude velký den. Těším se. Bude uzávěrka básničkové soutěže, o které mi říkal Tonda. Ještě nevím, jestli do ní nějakej svůj střevní výplod přihlásím, ale těším se. Ten den se z mýho milýho stane velikej dospělej pán. Čaroděj. Těším se.
Chtěla bych s ním už bydlet. Hned! Moc se mi stýská. Často si očima povídáme o snech. Miluju ho, tak moc..

Jednoho druhého apríla

14. dubna 2010 v 22:29 | Vzpomínková víla Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
uvnitř největší

Druhého apríla byl moc fajn den - jeden z těch, na který se nezapomíná.  Vzpomínky z něj nosím blízko srdce, schované, jako je usušený poupě růžový sedmikrásky v herbáři. Když je nechám vyplout ze mě ven, když se jima kochám a když mě hladí po tvářích, je to jako kdyby z vysoký trávy vyskočily luční víly, ty elfí a hodný, s kouzelnýma konečkama prstů, a začaly tančit svůj země-se-nedotýkající tanec -- je mi fajn.