Chci být velikým slonem s velikým chobotem!

11. února 2010 v 22:29 | Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Dnešní svět bych si chtěla nechat. Aspoň na památku..

Když už neumím vymýšlet filosofická ponaučení
pozvěte holuby
chtěla bych je nakrmit svým povídáním.


Stála jsem u pootevřeného okna, sněžilo. Pouštěla jsem si Sloní z Věčného Svitu pořád dokola a i když zrovna přestala hrát z repráků, pod mými víčky hrála pro mě pořád. Zněla ve mně. Usmívala jsem se, protože tam uvnitř vždycky svítí a tak zvláštně hřeje, jako prskavka. Zatímco jsem si připínala berušky k uším, můj pohled tančil s vločkami do rytmu.

Na autobusovou zastávku jsem se vydala dřív, v jedný dlani schoulený malinký fotítko a v druhý kočičí tašku od Marťovy maminky se zvonivým dopisovým tajemstvím. Fotila jsem myšlenky, který se mi zamotávaly do vlasů. Pod nohama mi potichu křupaly čerstvý vrstvy sněhu jako už dlouho ne, poslední noci byly spíš mrazivý. Mám to ráda. Do obličeje mi vítr foukal sněhový nadělení a mě se to líbilo. Ruce jsem měla schovaný v šedivejch palčákách. Viděla jsem bílý sluníčko, mávalo mi zpoza mraků. Na sklu projíždějícího auta kvetly ledový pampelišky. Taky bílý.



Pan řidič se na mě překvapeně usmál, když jsem ho při nastupování pozdravila. Asi to moc lidí nedělá, nevím. V autobuse nikdo nebyl, četla jsem starý i nový reklamy a zpívala si. Brumendo. Zuby jsem měla od sebe jen malej kousek, občas o sebe zadrnčely. Kolena jsem opírala o sedadlo přede mnou.

Na zastávce se zámkem nastoupil Marťa a cestovali jsme do města. Sundával mi brýle a tulil se k mý tváři. Nevěděli jsme, který pramínky vlasů jsou čí. Nevadilo to. Koupili jsme známku, navštívili papírnictví, byli hladit knížky a starý gramofonový desky do antikvariátu, a pak jsme si udělali bagetovej výlet do bagetovýho krámku, kam chodí málo lidí, protože tam není tuze levno. Ale je tam přátelsky. Je tam místo na smích a smí se tam narážet hlavou do lampiček, co visej příjemně nízko. Když jsme odcházeli, všimla jsem si, jak na nás zpoza rohu kouká houpacíh los. Trochu smutně, možná tam je často sám..


Je mi zvlášně usměvavě.
Ne, svět není úplně fér. Snažím se všude pomáhat alespoň úsměvem, když to jinak neumím.
Chtěla bych na chvíli uvíznout ve škvíře časoprostoru, abych stihla ještě dneska doběhnout za všema, který bych chtěla teď obejmout. Přeju si..

Viděla jsem Bobuli. Viděla jsem, jak na golfovej míček napsal svým dětským písmem máma..

Přeju si, aby bylo všechno ještě lepší, než bylo do teď. Přeju si vás. Všechny.

A spoustu rolničkovýho smíchu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mimbral Mimbral | Web | 11. února 2010 v 23:27 | Reagovat

Nádherný článek. Potěšil. Hrozně moc bych se k tomu chtěla rozepsat, ale myslím, že stačí, když ti poděkuju za to krásno, co jsem při čtení cítila.

2 lalu lalu | Web | 12. února 2010 v 17:00 | Reagovat

Navždy budu obdivovat tvůj styl psaní :) A článek je sám o sobě moc krásný :)

3 Danielle Danielle | Web | 12. února 2010 v 18:37 | Reagovat

Krásný článek. Obdivuji tvojí radost ze života. Je to tak krásný. Taky se na lidi ráda usmívám :) Je krásný že ho máš! :)
(mimochodem skoro stejnou tašku mám taky :D :) ) Nádherný článek :)

4 Agepy Agepy | Web | 12. února 2010 v 20:39 | Reagovat

Přesně tak... radovat se ze všedností a podržet tím ostatní... máš mé sympatie!

5 Mo Mo | Web | 14. února 2010 v 20:07 | Reagovat

tu usměvavou náladu ti závidím ...

6 Tykev Té Tykev Té | Web | 15. února 2010 v 19:00 | Reagovat

:)....nejvíc se mi líbí tahle část.. ,,Snažím se všude pomáhat alespoň úsměvem, když to jinak neumím." :) Vidim v tom tu pravdu, víš jak. Asi se taky budu snažit pomáhat. Někdy je to ale tak hrozně, hrozně těžký. Jako možná právě teď? Časoprostorová škvíra by bodla.
Jo a já taky děsně ráda hladim knížky, dělám to pořád. :D

7 Terez Terez | Web | 15. února 2010 v 19:55 | Reagovat

Z tvých článků mám vždycky moc pěkný pocity :). Uklidňující... A taky mě to nabíjí k psaní, zjišťuju totiž, že si často všímám podobných věcí...

8 Lenny Lenny | Web | 15. února 2010 v 20:38 | Reagovat

Já už nevím co dodat, všichni ostatní ve svých komentářích vyjádřili přesně to, co bych chtěla napsat :)

9 poetiza poetiza | Web | 5. března 2010 v 13:05 | Reagovat

Sloni na každého působí mile.

10 Zeezee Zeezee | Web | 6. března 2010 v 10:20 | Reagovat

Někdy člověku pomůže vypovídat se ze svých chmur, rozhodit je mezi ostatní, jenomže stejně - ne-li víc účinnej je úsměv. Make smile. Not war.

11 Mandragora Mandragora | 10. března 2010 v 0:22 | Reagovat

Závidím ti,žes našla druhou polovinu k té tvé.

12 Johanka Johanka | Web | 21. března 2010 v 1:29 | Reagovat

Příjemně nízké lampičky mi až zatajily dech...
...ale antikvariát si pamatuju taky, chodila jsem tam čuchat do starých knížek a taky hrát na jednu starodávnou dřevěnou příčnou flétnu, kterou měli jen na okukování. Škoda. Byla bych si jí i koupila. I když vůbec nehrála.

13 Karoll Karoll | Web | 30. března 2010 v 18:43 | Reagovat

Článek hýří emocemi...pěkně píšeš, dobře se to čte.
P.S. já zdravím řidiče, když vypadají sympaticky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama