Únor 2010

Objímání zbloudilých dlaní, co lechtavé paže zapomněly pod tričkem

21. února 2010 v 21:11 | Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
psáno sobotního rána

Mám ráda náš školní horkočokoládový automat. Jsme kamarádi. Volá na mě, když se toulám chodbami opuštěná, aby mě rozveselil, když mám smutnící, aby z mé hlavy vyhnal chmury, když jsem unavená, aby mě podepřel a pomohl mi dojít do další třídy, tiše pak šeptá, hladí mě po vlasech a krmí mě hrstmi sladce čokoládových souvětí, aby všechno zpravil.
Někdy mě láká i když jsem celá smavá a to mě pak celý rozzářený vítá, potřásá si se mnou rukou a nechává svou čokoládovou vůni, aby mi blaženě zamotala hlavu. Vždycky, když mi podává nový kelímek, čokoláda v něm úplně potichu sičí - to si zpívá.

Předevčírem mi můj kamarád napsal jedno milé oukéj, takže by mě teoreticky mohl na jednu dávku čokoládového sladkohorka pozvat. Úplně to neslíbil, ale chvilkama už začínám pociťovat tu kradmo se blížící natěšenost. Tak uvidíme.
A včera na mě možnáčekal po obědě. No, spíš se tam jen náhodou objevil, ale překvapil mě. Mile.

Šli jsme vedle sebe a povídali si o počasí, ledu a víkendu. Taky jsme mlčeli, ale nevadilo to. Ruku, kterou měl dál ode mě, měl v kapse, tu blíž měl volně spuštěnou. Možná proto, že v té druhé kapse má stejnou díru do útrob bundy jako já. Neměl čepici, možná ji ztratil, protože to se mu prý stává. Zajímalo mě, na co myslí, když se tvářil nepřítomně.
Uvnitř tramvaje jsme mluvili o mávání a učebnici biologie, a pak řekl, že také moc nemá rád tu paní, co mě vytáhla před pár dny k tabuli, aby rozebrala mé nitro. Což o to - ať si ho klidně rozebírá, ale ať mi nevrdí, že vlastnosti, které jsem si na seznamu vlastností temperamentů podtrhla a vyjádřila tím, že je mám, jsem podtrhla příliš spontánně a mám to špatně. A ať pak nevyvolává do třídy své hloupé závěry a neptá se mých spolužáků: "Copak si myslíte, že je Karolína úzkostlivá?", a oni ať se smíchem nekroutí hlavami. Neznají mě zase tak moc. Většina z nich mě ani nevidí, když zrovna nemám tančící a zpívací náladu, nebo se o hodině nebavím s učitelkou matematiky, to pak asi už nejsem ta podle nich dobře správná, trhlá a hustá .
Ale nevadí mi to vůbec. Miluju naši školu, jak je barevná a jak je v ní spousta klavírů. Jak když sedím o volné hodině na chodbě, vždycky nějaký slyším hrát. Jaké má u hřiště fotogenické stromy. Jak je v ní někdy hezky.


Jela jsem pak za milým. Miluji ho. Jak houpá hlavou do rytmu, když brnká na kytaru. Jak se mu lesknou oči štěstím. Jeho stnišťovitou tvář, kterou se tiskne na můj krk. Jak mi hladí ruku, když vedle sebe sedíme. Ty naše nejteplejší objetí.. Na konečné jsem vyskočila z autobusu a utíkala mezi dvěma hranatými budovami, ve kterých se koumají nanotechnologie (jediné, proč tuhle práci, která by mě zajímala a bavila, nechci dělat, jsou tyhle ošklivá doupátka - a to ničí šance na realizování většiny mých vědátorských povolání), stejně jako pokaždé ohromená tím zvláštním pohádkovým zvonečkováním, které tam neustále zpívá. Sníh už byl trochu křehčí než dřív, takže jsem se neustále propadala neuvěřitelně hluboko a v záchvatu smíchu nemohla vstát. Smála jsem se sama sobě a fotila nebe. Bylo mi hezky.

A víte, že můj milý je kouzelník? Nejkouzelnější!


Návod na náhody nikdy nehledejte!

15. února 2010 v 21:57 | Ká, mazlivá myška |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Šli jsme s N. pomalu přes náměstí, protože na autobus jsme spěchat nemusely. V kapse jsem měla tříbarevný lízátko pro milého a sušený banány, který jsem objevila v krámku u tramvajový zastávky (Proč ale vlastně nesušit vlastní banány? Proč nemít vlastní banánovník?). Místama se od střechy radnice odráželo sluníčko. Poslouchala jsem, jak mi N. vypráví o praxi klenotnice, v kapse si hrála s klíčema, rozhlížela se a prohlížela si tváře těch, co spěchali proti nám.. a pak jsem si všimla toho kouzelnýho pána (čti kluka) s rozevlátejma vlasama, jaký nikdo jinej nemá, kterej šel naproti nám. Koukal a já koukala. Chvíli jsem váhala, ale když byl od nás už jen sotva čtyři kroky, zvedla jsem ruku a zamávala. Načež on se usmál, přišel blíž a vesele pozdravil.

"Ty jsi mě učil, viď?", vykřikla jsem a jenom ztěží tlumila svoje nadšení z našeho setkání.
"No jo! A já si tě pamatuju, ty si vyhrála tu literární soutěž, co?"

Hurá, hurá, hurá! Tonda. Tonda! Student, co nás měl v devítce na občanskou nauku. Ptal se, jak se mám a mile povídal a povídal, že jde z nějaký konference (a že si teď už musí dát cigaretu) a o tom, jak bude zase ta povídková soutěž a ať to určitě zkusím, hledal na ni po kapsách žlutooranžovosvětlehnědých kostovaných kalhot zvací papírek, vyhrnoval si černý svetr, a koukal do červené tašky s hnědým knoflíkem, ale nenašel ho. Smál se a omlouval se slovy: "Já tu mám takovejch věcí, ale ten správnej papír prostě ne. Škoda." Ty vlasy mu při tom padaly do očí.

Pak mi ještě naoko vyčítavě připomenul, že jsem mu neposlala nic ze svojí pseudotvorby, jak jsem mu řekla tak možná při našem minulým vidění se. Zrovna nedávno jsem na to (a na něj) myslela! :) Když se s náma loučil, podal nám ruku. Dlaň. Udělalo mi to radost, tohle potřásání rukou. Bylo to moc milé. A milý byl on!

Díky za tyhle náhody..

Je to jako když do tramvaje plné znuděných a uspěchaných lidí, kteří mají na tváři napsáno 'proboha, pondělí, už aby byl víkend' (ne, nepopírám, že do jejich řad bohužel někdy zapadám), nastoupí člověk v dlouhým černým kabátě s kovbojským kloboukem na hlavě, v ruce žmoulá smotanej drátek, potichu si píská nějakou melodii co neznáte a pak se na vás zničehonic podívá a usměje. Jen tak, potom vysoupí a vy už ho asi nikdy v životě neuvidíte.

Tak to je ten život. Jedna z těch jeho lepších stránek. Je jenom potřeba moct a umět tu správnou nalistovat. Nebo úsměvem popsat a pomalovat novou, jednu z těch úplně bílých a čekajících.

Mazlivá myška miluje mentolového Marťu,

Chci být velikým slonem s velikým chobotem!

11. února 2010 v 22:29 | Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Dnešní svět bych si chtěla nechat. Aspoň na památku..

Když už neumím vymýšlet filosofická ponaučení
pozvěte holuby
chtěla bych je nakrmit svým povídáním.


Stála jsem u pootevřeného okna, sněžilo. Pouštěla jsem si Sloní z Věčného Svitu pořád dokola a i když zrovna přestala hrát z repráků, pod mými víčky hrála pro mě pořád. Zněla ve mně. Usmívala jsem se, protože tam uvnitř vždycky svítí a tak zvláštně hřeje, jako prskavka. Zatímco jsem si připínala berušky k uším, můj pohled tančil s vločkami do rytmu.

Na autobusovou zastávku jsem se vydala dřív, v jedný dlani schoulený malinký fotítko a v druhý kočičí tašku od Marťovy maminky se zvonivým dopisovým tajemstvím. Fotila jsem myšlenky, který se mi zamotávaly do vlasů. Pod nohama mi potichu křupaly čerstvý vrstvy sněhu jako už dlouho ne, poslední noci byly spíš mrazivý. Mám to ráda. Do obličeje mi vítr foukal sněhový nadělení a mě se to líbilo. Ruce jsem měla schovaný v šedivejch palčákách. Viděla jsem bílý sluníčko, mávalo mi zpoza mraků. Na sklu projíždějícího auta kvetly ledový pampelišky. Taky bílý.

Kam zmizí kofein z kávy bez kofeinu?

11. února 2010 v 0:02 | Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Kam vedou všechny cesty světa? Umíte kouzlit motýlím prachem? Za jak dlouho přejde šnek silnici? A odkdy vlastně umí táta péct?

Stalo se to takhle. Když se dneska Ká vrátila vyhopkaná z érobiku, - huráakce, na kterou byla Ká vylákána Pé (tou naší, co nosí červenobíle pruhované námořnické tríčko), kde se přesvědčila o své fyzické nevýdrži a dostala ze sebe záchvat smíchu jako v základkové tělocvičně, takže se tam možná možná ještě někdy ukáže - usoudila, že by bylo dobré urovnat obsah skříně, jejíž obsah se zdál již příliš přeskupen (neboli byl mechanicky vtěsnán všude, kam se vešel).

A pak, že se umí správně vyjadřovat

8. února 2010 v 21:36 | Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
aneb K použití článkování níže návod.