Říjen 2009

Moje ruce tě ovinou tak pěkně, jako je vlákno DNA namotaný kolem bílkovin histonů

26. října 2009 v 22:00 | Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Dekódovat vlastní povahu se mi nedaří.
Né, že bych se psychologii učila mechanicky (doslovný způsob zachování i nesmyslných informací) a uchovávala ji v krátkodobé paměti (informace se urdží jen po nezbytně dlouhou dobu), skrz řadu banánových slupek, pomerančových kůr a obalů od čokolád se mi ale stále nepoštěstilo proniknout, ačkoliv nám učitelka/psycholožka/noční můra tvrdí, že to půjde samo. Já se jí bráním, co to dá. Ještě bych tam objevila něco tak esteticky dokonalýho a voňavýho jako je kávový zrnko. Jenže já kávu nerada. Vůbec mi nechutná. Já ráda horký kakao.
Ale stejně mi to trochu hlavou vrtá, protože emoční výboje mýho větrem ošlehanýho organismu jsou poslední dobou až nezvykle náhlý a prudký a nezvladatelný a hrozně mě udivující. A je s nima sranda.

It's show time! Chňa.

15. října 2009 v 23:07 | pořád ponocující Ká |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Začala zima. Je mi zima. Dům pro slepice (kde bydlí slepice v zimě?)!

Stejně je fajn, když příjdete na matematiku s půlhodinovým zpožděním jen proto, že jste neodolali tomu vábivému pokušení stát dvacet pět minut na zastávce a čekajít na autobus se zoufalým řidičem se nechat bičovat proudy větru a mokrého sněhu až do téměř úplného znecitlivění většiny končetin.

Jenže Ká zrovna nemá chuť na to, aby svůj drahocenný skorospinkací čas plýtvala na polemizování o počasí, což ostatně už část dne praktikovala ("Mám sníh v botě! Jsem mokrá! Proč?!", protože dnešní den byl... *smajlík*
Tak moc fajn, víte?

Vyskočím tak vysoko, že poletím k mrakům a napiju se kapek dešťový vody

9. října 2009 v 22:59 | ventilujíc zasnění |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Podzimní melancholie?
Průvan tančí s barevností listů valčík a po hrstech mi sype do kapes kaštanovou krásu. Jako jen tak mimochodem, bezděčně.