Září 2009

We are fighting dreamers!

18. září 2009 v 0:13 | ospalá, co neumí psát ani spát |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
L. B.: "A paní psycholožce hezky pravdivě řeknete, že jste měli večerku v deset, my vás přišli zkontrolovat a všechno bylo v pořádku. Takže, o půlnoci na svých pokojích, jo?"


Jsou úžasní!

Vyškrábala jsem se na kopec, s bolavými koleny, v mokrém tričku a s křupající páteří, abych pochopila. V penzionu jsem se hned ztratila, jelikož jsem zapomněla číslo pokoje, ztracená jsem se cítila i kvůli obvyklému stavu nikdo mě nemá rád, když se se mnou nikdo krom učitele Sama nebavil, za záclonou na parapetu okna v chodbě se sedělo hezky a byl tam hezký výhled.

Stýskalo se mi. Po Mém, po princi, po pohádkách a po mojí jablíčkový třídě.

A pak jsem slezla z okna, zaťukala na dveře, za kterými byl slyšet smích a křik a smích a kytara. Byli tam všichni, úplně celá ta druhá třída (pro zamotané: ani moje základková, ani moje nynější), společně se smáli a zpívali, P. s K. na mě zamávali s řekli "Pojď si sem sednout!" a já jsem tam byla. Je tam narutofil P., kterého v Palermu stejně zabili, protože si mysleli, že je vrah, jelikož nevěřili faktu, že jsme spolu jeli do Japonska (no nechápu), K., která má kytaru a zná N., V., která chodila s narutofilem na základku, velký tajemný J. s hezkým úsměvem, V. (možná se píše s W, nemám tušení), která sleduje kvalitní snímky a poslouchá kvalitní muziku, baletku M. a B, která je prostě úžasná. Všichni tam jsou bombastický.

B.: "Proč nejsi u nás vě třídě? Jsi můj člověk."
P.: "A já tady potřebuju Káju, protože tu nechci bejt jedinej narutofil, budu v menšině."

M.: "Ty už odjíždíš, co?"
P.: "Kájo, ty odjíždíš? To je smutný. Kdo mi bude vůbec dělat alibi?"

Stejně ale, ačkoliv je mi u nich tak dobře, jako u třídy a koletivu, u "nás" je taky spousta fajn lidí. Simča.



P.S. Velký J. dostává za úsměv sedm bodů.
P.P.S. Mařena se od někoho dozvěděla o své popularitě a aby si jí udržela, i dnes tluče svými křidélky do skla mého okna. Mám vás pozdravovat.
P.P.P.S. A hlavně nezapomeňte, že odpověď na Základní otázku života, vesmíru a vůbec je 42!

Kolotoč na Montmartru

10. září 2009 v 22:27 | Ká (?) |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Naše zmatené dlaně, hřejivá objetí, jako Eskymáci třeme si nosy, kouzlíme s pohledů a barev očí, posloucháme tlukot srdce toho druhého. Přes slano z mých očí jsem neviděla tu velkou gumovou trampolínu přímo před sebou, ale teď, když jsem procvakala dost vavřínů, vycucala dost lízátek, bublifukem poslala dost letících úsměvů do neznáma, dostkrát oposlouchala dost cédéček a s vtipným spolkem se dost zasmála francouzské výslovnosti, mám moc pěknou vidinu toho, že stačí jen pár malých krůčků k ní a potom už to bude v pořádku, s lehkými odrazy... poletím.