Srpen 2009

You're colour in my rainbow, darling.

30. srpna 2009 v 0:15 | Kája |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Napříč řádky si to zrovna razí velká můra s chlupatýma nohama, kterou přivábilo světlo monitoru.

Pomalu ale jistě přestávám při zmínce o nastávajícím školním roce a nástupu na růžové gymnázium skřípat zuby, křečovitě zatínat svalstvo, na dlouhé vteřiny ztrácet dech i tep a bázlivě se choulit do klubíčka, ale jistotu, že mi svět dá čas a prostor, abych se dostala k finálnímu (pozitivnímu) stanovisku, nemám (jak se předpokládalo). Hysterické stavy zatím vystřídala směs nepříjemna pod žaludkem (hrůza z učebny možná biologie a tamního rozpůleného holuba a dalších) a mírné apatie. Jsem na půl cesty. A teď zrovna nemám náladu uhánět mílovými kroky dál.
Jsem taky v pubertě (a všechno tím obratně dokážu omluvit, chňá!)? Někdy mám hlavu plnou slov, který tajím a připadám si jako štvaná zvěř. A ten štváč jsem já. Ale během minuty může můj osobní náladometr vyletět až do dalekých výšek (pravděpodobné důvody: nejmilejší, kočka, gumoví medvídcy, Malý princ, bublifuk, úsměv, vnitřní rovnováha). Co se mnou.
Brzo příjde podzim. Těším se. Na procházky plné paprsků slunce a barevného listí, které šustí pod nohama. Na hebké bílé polštářky, kterými jsou vystlané skořápky zrajících kaštanů. Na chvíli, kdy se nad obzorem objeví jemné červánky. Na hřejivá objetí, topící se v červených koruních stromů. Na houpačky na dětském hřišti u bývalé školy.
Mám strach, že kolem gymnázia nikde podobné nenajdu. Kde budu o polední pauze? S kým?
Schovám si vůni podzimu do krabičky od sirek a pak jí provoním můj a Marťův svět.

Každá věc má dvě a víc stran. Možnosti úhlů pohledu jsou nespočítatelné. Tisíce nabízejících se řešení. Kdo tomu nevěří je buď tup, hloupej nebo konzerva. Ještě odpoledne se mi z té nahrávky chtělo brečet a teď mě naplňuje něčím, co nemumím popsat. Možná je to klid, ale není to ten klid, který naplňuje první řádky toho rádoby pseudopisálkovského útvaru. Ten mě děsil.
Mrkáním vyplaším ze snů všechny rozpůlený holuby, uřízlý kachní hlavy i žilnatý ropuchy (ano ano, vážení, to nás čeká!) a přemístím se do podkrovní části růžového gymplu, kde v obrovských, famózních, nádherných ateliérech umřu mezi štětci, modelářskou hlínou, temperami a tuží s redispery blahem.
A tam pak příjde milý, pokropí mě živou vodou s pomerančovou příchutí a bude to fajn.:)

Voskovky zapletený do vlasů

24. srpna 2009 v 1:14 | K. |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
"Myslíš, že ten beránek bude potřebovat hodně trávy?"
"Proč?"
"Protože u mne doma je všechno malinké..."
"Jistě to postačí. Dal jsem ti docela malého beránka."
Sklonil se nad kresbu.
"No, není tak moc malý... Jé, podívej, on usnul..."

Čas mi proplouvá mezi prsty jako melounová šťáva. Už dávno nejsem tou malou holčičkou, která se plazila po louce a pozorovala pomalu lezoucí housenky, na maškarním byla za berušku, ve školce se mračila na Michalku, protože byla vždycky princezna, a vodila se za ruku s Jindříškem, který je touhle dobou myšlenkama u úplně jiných a co hůř je úplně jiný, i když to o sobě často prohlašuju. Vyrostla jsem už i z bílých šatiček, které spolu se mnou a mými vlajícími rozpuštěnými opravdu dlouhými vlasy polehávaly v trávě, když jsem byla větši holčičkou, co se bouříc proti fintícím se spolužačkám zapojovala do skupin zlobivých kluků, s nimiž neustále přicházela do konfliktních situací.
Stejně jako jeden ze šuplíků u stolu, který obsahuje několik exemplářů mých pověstných deníků, (Někdo mi kdysi vrazil knížku s prázdnými stránkami do ruky a řekl: "Piš, až si to přečteš po letech, budeš se tomu smát." Tenkrát jsem mu nevěřila, ale měl pravdu pravdoucí.) jsou i zásuvky v mojí hlavě k prasknutí přeplněné vzpomínkami všech druhů. Nemůžu zapomenout na všechny úsměvy, barevný sluneční brýle, do obličeje odfouklý pampelišky, uplácaný bábovičky, houpačky, kolotoče a prolejzačky v dětským koutku, slony v zoo, kteří se na mě koukali z výšky, balónky s heliem, které ulítly, cukrovou vatu a lízátka z poutí, moje plyšový kamarády, pod lavicema posílaný psaníčka, platonický lásky i všechny kamarády, stejně mám ale pocit, jako bych si nezapamatovala všechno a to je smutný. Možná, že už nevidím beránky přes bedýnky, vyrostla jsem. Ale určitě míň než hodně ostatních. Chachá! Od školky jsme vyrostli všichni a každej, kdo odešel, v sobě chtě nechtě nosí nano kousek mojí duše. Já mám zase kousky jiných:)

Kdybych nevyrostla a nechala se Peterem Panem zavíst do pohádkovýho světa, s velkou pravděpodobností bych se ochudila o spoustu zážitků, jejichž přítomnost by mi chyběla. A hlavně bych neměla možnost chovat se jako dítě ve věku nedětském. To by byla tragédie!

Jinak, teď, navzdory vpádům škodolibého, zlomyslného a vše kazícího já do mého existování, navzdory mému pubertálnímu věku, který má všelijaké rozmary a pořád se hádá, navzdory stále se zrychlujícímu tempu utíkajícího času, který mě každý den šokuje datem blížícímu se datu pro vstup na gymnázium určenému, jsem šťastná, víte? Se svým nejmilejším, lentilkami, kytarou s barevnými kolečky a zeleným trsátkem, krabicemi od kapesníků, Malým princem i s poměrně neuspořádaným životem. Juchů!

... jen jsem občas trochu ustýskaná:)

Ještě pár malejch bublinek tu lítá kolem

21. srpna 2009 v 18:07 | Kája |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Rozespalý hlazení strun, příjemně bolavá bříška prstů.

Na chvíli jsem odložila Malýho prince a vykoukla z okna na modře modrou oblohu. Horní větve stromů mi mávaly ve větru na pozdrav a houpavým tancem mě lákaly ven. Někdy nejsem neoblomná a tak jsem jejich svodům, navzdory únavě a bolesti přeleželého ramene, dlouho nemohla odolávat, navlíkla jsem na sebe šatstva tolik, abych nepobuřovala, a vyrazila. Zavřený oči, nádechy plný sladkejch letních vůní. Zpátky jsem běžela a posílala smích slunci. Cestu jsem pak absolvovala ještě jednou, s malým v náručí. Poslouchal pohádky o mravenčích dálnicích a trhal broskvový listy.

Našla jsem svůj včera koupenej bublifuk. Pochopitelně tam, kam jsem ho včera položila, abych měla duhový sny. Vedle polštáře. Teď společně foukáme narůžovělý bublinky po místnosti a čekáme na autobus, kterej nám přiveze moji druhou a milovanější polovinu. Schovám mu svůj obličej do vlasů a budu se smát jeho kouzelnejm myšlenkám..

Jahodovejma lízátkama ocukruju náš svět

18. srpna 2009 v 22:08 | *taková* |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Pod mým žebrem se probudili motýli a jásavě tleskaj neskutečně skutečný skutečnosti.

Fialový rovnátka.
Plnící se přání letící na babím létu.
Sezení v trávě.

Stejně jako zrnko písku v sandáli - tlačí, štve, škrábe, obtěžuje - se v ústřici změní díky přítomnosti perletě z vnitřích stran mušlí na malou kouzelnou krásu, ta velká vzduchoprázdná bublina v mojí hlavě, která bolestivě nahlodávala myšlenkový spoje jistoty i sebejistoty, praskla a místo po ní se zaplnilo vůní louky, léta a náruče milého.
I já tleskám, skáču, brečím, zpívám, tancuju a směju se.
Mé přítomné plyšové přátele a taky velice blízkou přítelkyni kytaru možná můj oslavný tanec, konaný za neexistujícího hudebního dobrovodu, přivádí k rozpakům a možná dokonce nabývají přesvědčení, že jsem zralá na návštěvu doktora Chocholouška, ale nic z toho mi nebrání vesele podupávat na imaginárně zasypaný jámě v koberci, která pozřela všechny minuty ticha, všechny špatný pocity a ztrápený obličeje, všechny výčitky i moje včerejší roztrhaný pseudodíla. Čtyřikrát úsměv a hurá!

Objetí, hlava položená na rameno, úsměvy.

Za chvíli se budeš smát, uvidíš.

14. srpna 2009 v 21:44 | bezpečně zamyšlenkovaná |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Když jsem šeptala do větru o proměnách okamžiku, potkala jsem oranžovou panenku s kopretinou ve vlasech a ona mi to všechno řekla. O duhovejch deštnících, o poměnkách, o leprikónským zlatu, o Orionovi, o tanečních krůčcích, o zapomenutejch náramcích, o kolotoči na Montmarteru, o imaginárních přátelích, o sladkoslaným zvuku kytarovejch strun, o nezávaznejch objetích, o hlubokejch pohledech, o křehkosti skleněnejch srdcí, o smíchu, o občasný neskutečnosti tvrdý reality, o barvách na sklo, o padající hvězdě i o řase hozený za tričko. Víte? Tolikrát hozený za tričko.
Ale já mám hmatatelnou jistotu i bez toho.

Taky milujete modelínu? Dá se z ní vymodelovat úplně cokoliv. Vlastní modelínovejch svět. Vlastní modelínovou realitu, kam se schováte, když vás přepadnou pocity prázdnýho hrudního koše a zauzlovanejch střev. Modelínou můžete všechno napravit, zapatlat díry, opravit solí pošramocený obličeje. Jen je potřeba znát recept na přípravu rybízovýho koláče. Další body pro mě.

Uf. Ještěže bůh stvořil úsměvy, Marťu, Xindla a gumový medvídky (s těma ale počkám do zítra na nejmilejšího).

Na lístky tam mají netopírový držáky!

11. srpna 2009 v 1:19 | poblázněná Kájka |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Stalo se.
Nevěříte?

Já skoro taky ne. Ale bylo to kouzelný.

Noční přehlídka na molu (s dekou přes ramena hledáme hvězdy)

4. srpna 2009 v 0:01 | Kájka |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Zpívali jsme půl hodiny delfínům a oni nic. Někde pěkně schovaný se nám smáli, až se za břicho popadali. Mezi náhodnejma myšlenkama mi plave vysmátej krteček.

S nejmilejším jsme se vloudili na jazzovej festival, podivínský pán u vrátek se tvářil podezíravě. Pochyby o důvtipu výrobců slunečních brýlí - cožpak jim nedochází, že právě já jsem ochotná zaplatit jakoukoliv sumu za červené srdíčkové brýle? Vyrobili červené, srdíčkové, s hloupými pruhy místo skel. Vracím se k vlastním, dioptrickým. Sundám je - příjemně rozpitě do surreálna. Umělecky tvářící se já se nechává unášet a vytváří na vlnách spousty pseudoděl, nejsou-li o něm, patří horké čokoládě... Držíc se lana, unáčena za lodí proudem, který mi sundává plavky.

Zpátky doma v maríně - u sprchy, elektřiny, velký chlupatý kočky, stromu se zmutovanejma švestkama a toho sympatickýho pána v kloboučku - baterková nabíječka obsazena a čekané znovuzrození fotítka je blízko, blizoučko. Vrátím se všude, kde jsem viděla, ale nefotila?

Infantilní radosti. Máme velkou plyšovou prasátkovou Pepinu! Chrochtá.

Vzduchem víří poslední elektrické výboje. Marťa usnul. Padají mu vlasy do očí a když ho hladím po tváři, tak se usmívá.