Já jsem fotograf. A budu i za cenu dvou pytlíků gumovejch medvídků!

14. května 2009 v 23:49 | tajemná |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Nevíte někdo, jestli byl někdy vymyšlen termín rozmnožená osobnost, který ale neměl nic společného s předáváním genetické informace do dalších generací, jak by se někdo mohl mylně domnívat? Pevně doufám, že ano. Jinak bych si totiž nemohla nalepit na čelo žádný popisek, leda tak prázdný kus papíru, což by bylo pro mé okolí pravděpodobně do značné míry matoucí.

Ale jestli ne, nevadí. Vymyslela jsem ho já. Právě teď. Tadá! Tak.
Mohla bych se sice skrýt pod zástěrku schizofrenie, jíž jsem bezpochyby již dlouho okupována, ale přece jen - moje osobnost není ani rozdvojená, dokonce ani roztrojená! Jsem jako makromolekula, která se zkládá z mnoha molekul, jejichž počet přesně neznáme.
Avšak nejsem si jistá, jestli by makromolekulární osobnost plně vyjádřila to, co si myslím. Takže se upneme ke slůvku mnoho a co nám výjde? - rozmnožená osobnost. Vždyť to říkám. To jsem já.



Posledních pár dní jsem si připadala jako černobíle vyfocená bublina - šedivá a naplněná tísnivým vakuem - pozorující smutně svůj rychle se zvětšující stín s vědomím, že už jen pár vteřin a ona měkce dosedne do sluncem prozářené trávy. A pak se rozplyne do nekonečna.
Cítila jsem se jako netvor v cizím těle, skrz zavřené oči jsem pozorovala cizí vzpomínky a myšlenky, které mi nepatřily. Na pokraji vyčerpání jsem se plíživě trmácela napříč pouštní pustinou, ve které nečíhalo nic než jedovatí hadi, připraveni v jediném okamžiku mého zaváhání rychle zaútočit. Stála jsem na kraji útesu. Z očí mi tekly slané řeky.
Ale nikdo mě neviděl.
A ten, komu jsem brečela v náručí, se cítil bezmocně a nechápal. I já jsem nechápala.

Vlastně ani teď nechápu, ale už se to nezdá jako takový problém. Bílé prázdno se plní teplem a jeho smíchem. Všechno se zdá jednodušší. Všechno může mít smysl. Všechno do sebe postupně zapadá. Tančím pod plyšovým sluncem s plyšovým Adamem, blaženě poslouchám Bena Foldse, hraju na kytaru svým dokonalým zeleným trsátkem... Mám pocit, že mě nedrží nic, že můžu lítat jako vlaštovka. A že můžu všechny vzít s sebou. Miluju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terushka:) Terushka:) | Web | 15. května 2009 v 7:02 | Reagovat

Krásnej článek. Jsem ráda, že už je tö lepší :). Já mám taky teď takový zvláštní období..

2 T.h.e.r.i.s.a_^^ T.h.e.r.i.s.a_^^ | Web | 15. května 2009 v 10:28 | Reagovat

:)

3 Kája Kája | Web | 16. května 2009 v 9:55 | Reagovat

To je napsaný tak zajímavě...
Já si zas teď začínám připadat čím dál tim víc húř, než líp. =(

4 Marilla Marilla | Web | 16. května 2009 v 20:06 | Reagovat

Paarádní....tak toj e užasně psaný až na to že pointa mi zdrhla..mrcha jedna..:D

5 pavel pavel | Web | 16. května 2009 v 22:06 | Reagovat

ještě se vrátím a přečtu si všechno, jen jsem ti chtěl říct, že obrázek můžeš poslat i z Čech

6 slaterka slaterka | Web | 17. května 2009 v 17:28 | Reagovat

Ó, to je dobře, že jsi zpátky.)Né že má pochybná existence by tu byla byť jen proto, aby si stihla přečíst horoskop. Ráda bych se uměla učit. Uměla učit se, uklízet a vracet věci včas. Teď už mi žádný "včas" na odpočinek nezbylo.
Myslím, že obývat onu rozmnoženou makromolekulu je svým způsobem výhoda. Můžeš poznávat tolik nových já a když tě zrovna jedno omrzí, není problém se ho s pomocí těch ostatních zbavit..x) Nebo tak nějak.
Taky se tak občas cítím.(I když je docela troufalý tvrdit cokoliv o druhých, že - co já můžu vědět.) Jenže když nakonci tohohle všeho máš někoho, kdo při zbytcích tvého vyčerpání je tu pro tebe - udělat ti to jednodušší, je to ta nejlepší věc, která se ani nemůže rovnat tomu, čím sis prošla/procházíš.
A chtěla bych poděkovat za ten nejgeniálnější komentář, co mi tu blog.cz zvěčnil. Vždycky se těším, ale tenhle byl fenomenální (a ještě o kousek výš, než je ta čokoláda - máš jí u mě :)).
Od chvíle, kdy sem tam nechala připíchnout tenhle článek jsem nic neudělala. Né že bych nechtěla. Když už jsme u bublin, já na tu chtěnou jen koukala. Stála jsem a sledovala, jak se rozprskává o chodník. A teď je pryč. Nikdo už si jí nepamatuje, nikdo neví, že existovala. Jako by nikdy nebyla. Jsem exemplární případ toho, jak to dopadá, když se člověk nepohne ani o krůček dál. Vyvěsí mě na billboardy do prahy, pozvou mě do televize, budu to vyprávět svým vnoučatům. Snad už jsem se poučila.
...A nejspíš je načase zastavit se. Přestat utíkat. Koneckonců, tohle by měl umět každej.
Měj se exkluzivně, luxusně, famózně a ještě líp, než jak vypadá moje nová inspirativní klávesnice!.)

7 ©heeky ©heeky | Web | 17. května 2009 v 20:32 | Reagovat

Krásně napsaný :) Aspoň že už se cítíš líp ;

8 Marilla Marilla | Web | 19. května 2009 v 11:08 | Reagovat

Mno je mi 14..;)....jo to já stíham každej víken nějaký skvělí akce;)..:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama