Melounek!

3. února 2009 v 21:43 | Kájuška |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Sláva, sláva!
Jsem u tatíčka na notebooku!
Fungující internet!
Funkční klávesnice!
Blog!
Můžu u toho poslouchat Bena Foldse!
Můžu jíst třešně z mrazáku!
Co víc si přát?

Po týdnech okusování nechtů, nevyřknutých slov, nenapsaných dokonalých témat a nedokončených myšlenek, mám přesto na tuhle otázku několik opodstatněných odpovědí, i když jsem se dostala k internetu, což je samozřejmě hrozně, hrozně moc fajn.


Chtěla bych, aby byl se mnou teď hned Martin.
Chtěla bych, aby jsem uměla všechno na zítřek do školy, protože už se nebudu učit a nic neumím.
Chtěla bych, aby mě neštvalo, že se mnou někdo nekamarádí.
Chtěla bych, aby se mnou někdo a ještě někdo kamarádil.
Chtěla bych, aby všichni byli veselí a optimističtí.
Chtěla bych mít už konečně svůj báječnej (vybájenej?) pokoj.
Chtěla bych, aby se v tom pokoji houpat na houpačce z Ikey a koukat se přitom oknem, jak ven.
Chtěla bych Conversky, ale tatíček říká, že s mejma kolenama je nemůžu chtít, protože si je ještě víc odrasuju.
A taky mám teď velkou chuť na meloun.

Chápu, že Martin se mnou teď být nemůže. Bohužel.
Chápu, že zítra dostanu několik pětek, ale STEJNĚ se nebudu učit. Jestli máte nějaký námitky, tak bych mohla argumentovat s tím, že v druhým pololetí devítky si to můžu dovolit. (Áchjo. Je to ale proti jakejkoliv mejm mravním zásadám. Nakonec budu označena za HLOUPOU)
Nechápu, proč se mnou nekamarádí.
Ale chápu sebe, když chci, aby se mnou ti dva kamarádili.
Taky chápu, že optimističtí a veselí všichni bejt nemůžou a ačkoliv by se mi to někdy moc líbilo, musím přiznat, že to nedokážu ani já.
A zase chápu sebe (Nejsem sobec?). Pokoj bych přecemohla mít, když po něm toužím už od svých šesti let. A taky proto, že už mi není šest, ale skoro patnáct.
A to houpání bude úžasný. Dokonce i to slovo je krásný. HOUPÁNÍ. Stejně jako MÁVÁNÍ. Obě ty činnosti bezmezně miluju. Asi jako Lentilky. Jenom Martina víc. Ale to jsme jinde.
Nechápu, proč by mi měli Conversky odrasovat kolena, když bych si do nich dala ortopedický vložky. Ale asi má pravdu a nejspíš někde úplně uvnitř sebe přiznávám, že by se to MOŽNÁ MOHLO stát. Achjo achjo.
A s tím melounem prostě nic nenadělám.

Už s ním bojuju několik dní, dokonce jsem i jeden jeho portrét (ano, tenhle meloun měl i oči a pusu, která se doširoka usmívala) slavnostně umístila do čestvě vytvořené (cca od října) složky "žákovská knížka", která už velice nutně potřebuje nový obal, jelikož z ní všechno vypadává.
Odváděla jsem svoje myšlenky k němu i v tu chvíli, když mě jedna z mých kamarádek dneska ve škole ničila blábolením (zase) o tom, že o někom pořád blábolím, i když jsem o něm v tu chvíli VŮBEC neblábolila, dokonce jsem na něj ani nemyslela (náhoda?).

Možná se jednou změní z lásky mých chuťových pohárků na část mého imaginárního božstva, kterou čas od času uctívám a na jehož vrcholku stojí Malý princ s papírovou krabicí v ruce (Jestlipak víte, kdo se skrývá unitř?).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama