Jak jsem jednou uviděla pampelišku

18. ledna 2009 v 21:49 | Kájuška |  Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
To jsem takhle jednou byla malá a byla jsem na zahradě.
Docela zřetelně si pamatuju, jak jsem si uvědomovala, co všechno kolem roste a jak je to krásný a tak jsem se hezky válela v jasně zelený trávě.. najednou jsem jí uviděla. Pampelišku! Její drobný chloupky na stonku, dokonale rostlý, sluncem prozářený, krásně žlutý okvětní lístky.
Tak jsem jí ne příliš obratně utrhla, nadšeně jsem si prohlížela, jak mi zalepila ruce a šla do domu ukázat, jakou jse našla krásnou kytičku. Maminka mi řekla, že je to pampeliška, a to slovo mě naprosto okouzlilo a už se mě nepustilo. Když jsem obešla dům a pampelišku ukázala všem, koho jsem potkala (lidí tu bylo pochopitelně málo, ale tou dobrou jsem mezi osoby počítala i všelijaký plyšáky atd..), tak jsem se vydala na louku, abych obhlídla kolik podobně nádherných kytiček bych tu ještě mohla objevit.
A pak jsem prozřela - poprvé jsem rozpoznala ty miliony drobných žlutých hlaviček, které se na mě usmívaly ze strání, které mě obklopovaly (uznejte, tenkrát jsem byla tak malá, že jsem věci možná trošku zveličovala). S jásotem jsem mezi ně běžela, načež jsem zakopla a se smíchem mezi ně spadla.
V tý době mi byly asi čtyři roky, ale stejně mám tenhle suprovej zážitek pořád v hlavě.

Dneska jsem nad tím vším přemýšlela, když jsem jela od čuníka Kačenky s modrou nohou domů, koukala jsem z okna tramvaje na ošklivej, šedivě začouzenej sníh u centra města a byla mi zima, protože jediný místo, kde se mohlo sedět bylo naproti dveřím. Šaldovo náměstí, kde jsem vystupovala, bylo taky ošklivý, protože zrovna zašlo to slabě svítící sluníčko. Vyčítavě jsem koukala na nechutný obchodní centrum Plaza a smutně si uvědomovala, že ze zastávky tramvaje už nikdo neuvidíme ani rytíře, kterej stojí na nejvyšší věži naší krásný starý radnice teprve docela krátce. V autobuse jsem si naopak sedla co nejpraktičtěji na jedno znejteplejších míst, až se mi z toho vedra nakonec udělalo zle. Cesta od zastávky domů byla ale docela fajn, abych se ochladila, tak jsem šla s rozeplou bundou (nezodpovědná!), vlasy mi divoce vlály a lepily se mi na obličej, protože jsem neměla čepici.. Docela sranda.
Doma mě trochu namíchlo, že místo pozdravu mě táta poslal s košem a pak mě nutil, abych asi desetkrát šla nahoru a dolu po schodech do sklepa s různorodým nádkladem (petky, kusy polic..).
Nakonec mi slavnostně oznámil, že mi bylo dovoleno vykonat jednu z nejzáživnějších činností - ušlechtile uklidit police, kterým někdo říká špajz (Zvláštní je, že dokud byl umístěn v jedný z pidiaturních skříněk, tak jeho obsah byl skoro normální a používaný, ale teď je plnej tolika nesmyslů!).
Naštěstí mě pak přišel zachránit Martin, kterej mi ochotně pomohl odnýst tatínkův "gaučíček" do kůlny, kde podle tatínka neshnije, tak snad ne, no..
Příjezd dědy, jeho hlasitý a neurvalý chování, komentování mě, mejch otrávenejch obličejů a moje objímání Martina, křičení že nekřičí a jeho nucení mě, abych jela na hory, radši nebudu popisovat.

Dnešek byl fajn a zářící slunce, který skoro celý odpoledne svítilo na nebi bylo jako velká, krásná pampeliška.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačenka  - chro chro Kačenka - chro chro | 18. ledna 2009 v 22:56 | Reagovat

Pampelišky jsou dokonalý :-D A ty taky :-P Máš to tu mooc hezký Kájo :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama