Včera v 21:36 | Ká
|
Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
aneb K použití článkování níže návod.
Nejnovější články
Malý velký pěšinky štěstí
30. ledna 2010 v 23:25 | Ká
|
Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
My si planety pozveme společně.
Mám prince. Má studený dlaně, když se vracíme ze sněživý zimy do tepla, hřeje si je o mý podtričko. Jsem ráda, že chodíme tím studeným spolu. Jeho oči se na mě smávaj pod dekou, kde je hřejivě a tulivě. Tiskneme k sobě naše tváře a nosy, jako eskymáci. Prsty se mu zamotávaj do pokroucenejch pramínků mejch vlasů. Jíme gumový medvídky, zpíváme Vesmírnou a koupili jsme novej bublifuk. Tančíme od kouzla ke kouzlu a nevadí, že to moc neumíme.
Dnes jen krátce
24. ledna 2010 v 0:03 | Ká
|
Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Miluju ho,
Kombinované poprvé a naposledy
1. ledna 2010 v 23:36 | Ká
|
Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Těšila jsem se, moc.
Jako malá, když jsme jeli na výlet do lesa. Na houby, které ráda hledám, ale nerada jím, nebo se jen tak projít ve spadaným listí. Žlutým, oranžovým, červeným. Pamatuju na svý malý modrý holínky s kačenkama.
Nad čajovou vůní obejmou se naše ruce a společný sny
22. prosince 2009 v 23:10 | Ká
|
Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Sobotní kostelový zpívání bylo víc než milý a příjemný.
V palčákách a čepici s velkou bambulí, kterou všichni chválili, s tak velkým úsměvem, že trochu rozbolestňoval zimou popraskané rty, a s zámotkem barev uvnitř, protože tohle bylo štěstí, co šlo vidět. Žádný donucení ani přetvářka. Žádný otrávený nebo nezúčastněný obličeje. My zpívali Pavlicovu Missu Brevis z plných plic a potichu a zase z plných plic, orchestr hrál, nádherně, jako když posloucháte hlasy lesní řeky. Z Dalibora tryskala pýcha a to, co dirigent cítí, když se mu tahle krása rodí přímo pod rukama. Ti správní, kteří chtěli, přišli a tohle všechno cítili. Byli nám blízko. Byli si blízko. Usmívali se a drželi se za ruce, mlčky a s vděčným pohledem poslouchali každý tón, hlas, vychutnávali si ten okamžim jako první doušek kakaa.. Myslím, že v tu chvíli byli šťastní. A já měla pocit, že i já jsem k jejich štěstí přispěla. Bylo mi hezky.
Když jsem pak šla domů, ani jsem se nebála tmy, mráz se mi pod kůži nedostal a smála jsem se. Kolem mě projel Dalibor a zamával mi.
Budou Vánoce.
Ta představa se mi líbí, máme koupený velikánský prskavky. Zlotřilá chemikářka se na konci dnešní útrpné hodiny zničehonic usmála a proměnila se v dobrou sudičku, popřála nám hodně hezký svátky a za pomoci jakési oranžové látky nám ukázala pokus "Hořící sopka". Vypadal úchvatně a na chvíli takovou tu pravou vánoční atmosféru zasel i do našich při-vidině-následující-hodiny-fyziky-a-písemky zkroušených obličejů. Zajímavé.
Mám radost z dárku pro nejmilejšího. Těším se na jeho radost, až ho rozbalí.
Na stole mi z neznámých důvodů stojí menší varianta na umělý stromek, který nám dělal na základce společníka. Dneska, když byly gympl-vánoce, moje ruka získala další korálkovou supervzpomínku (od někdy milované L.!), já chrochtací baterku a magnetek a Vláďa (vlevo nahoře) novou přítelkyni (vpravo nahoře). Je od Jeany a je nádherná.
Merry Xmas, John.
Jeden tanec vloček a pohádku přečíst, aby se hezky usínalo
13. prosince 2009 v 1:51 | trošku snivá
|
Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
*budík zvoní*
já: "Proč je venku takový světlo?! Kolik je?!
bráš.: "Protože venku je spousta sněhu!"
já: *hop skok z postele k oknu* "Cože? - Jéé!"
První prosincové bílé ráno a vzduchem poslaná pusa Vláďovi Marcelovi (kaktus pichlavý, mužského pohlaví, homosexuál, k neznámým zezačátku trochu nedůvěřivý, ale je to dobrák se zelených srdcem a růžovým kvítkem na hlavě), básnění kytaře, foukání bublifukem a těšení se, těšení.
Le mercredi anecdotique
2. prosince 2009 v 22:08 | příjemně podivná Ká
|
Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Protože pocit štěstí někdy vzniká náhle, příjde, když ho ani nečekáme, zaplní to prázdné místo v hrudním koši a namočí vám řasy, musí se o něj dbát s tak horlivou péčí jako o chameleona nebo citronovník, aby zase nezmizelo.
Když se obrací list kalendáře, mezi papíry to potichu praská, asi jako stránky knížky, které ještě nikdo neobracel, které natěšeny čekají na dojmy prvního čtenáře. Na chvějivé doteky prstů, zatajený dech a trochu slaný pohled, vděčně objímající každou slabiku hřejivých souvětí.
Možná trochu Winniemu na mém kalendáři závidím jeho a prasátkův prosinec, jeho vánoční atmosféru, konfety, stromeček a sníh. Protože kde je náš sníh? Tma je bez něj mnohem černější, temnější a děsivější - a o to víc se v ní může schovávat strašidel a myšlenek, které smutní.
Děkuji Malému princi a sudičkám za ruce nejmilejšího, milé a tulivé.
M.: "Kájo.. Kájo, pojď jsem ke mně."
j.: "Zlato?"
M.: "Mám tě rád."
j.: *smích* "Já tebe přece taky.."
M.: "Kájo, vezmeš si mě?"
Třpytím se. I přes všechno zbytečný doufání, příležitostně otrávený třídní ovzduší, neopětovaný sympatie jedinců nebo chvíle ničivýho ticha, jaký mi trhaj srdce a plíce a jiný vnitřnosti na kusy (promiň!), teď to jde, můžu. Můžeme spolu. Je to fajn.
Pořád a napořád trochu okouzleni a trochu zamilováni.
Ještě se hledá pilulka proti pocitům nepochopenosti, proti zlosti, nekomunikativnosti a náladě nula. Nepotkal jste je někdo? Určitě jsou někde spolu. Až je najdu, už nebudu vůbec nemocná.
Já se tak těším
Šeptáme si objímavě, můj
12. listopadu 2009 v 21:18 | za zavřenými víčky usměvavá Ká
|
Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
už noci probrečela
Houpy houp.
Za oknem hezky fouká vítr, kterej při letmým dotyku s ním tiše meluzí, jsou to podzimoví milenci, obědový kakao hezky voní, barevnej svetr hezky září. Stejně jako ty usměvavý hnědý oči.
Ká miluje co se dá. Miluje ty okamžikový myšlenky, který jí vlítnou do hlavy uchem tak nečekaně, jako meluzína do komína, z pusy jí udělají veliké ú nebo na břicho položené dé a pak se rozplynou jako ovocná náplň barevnýho bonbónu s překvapením a zbyde po nich taková ta pěkná dochuť. Ňam.
Já bych jela do Skotska, podívat se na tancovací pány v sukních a jít do zahrady pana Darcyho rybařit. Chtěla bych se točit a mávat rukama a zhluboka dýchat a vlastnit červený kabát s barevnými knoflíky. Podzimoví snové. Už odpředpárvícnežmálodny mám hrstku staronových skorokamarádů, tak nevím, jestli mám skákat maniakální radostí nebo je nejistě pozorovat dál, protože část z nich příliš nevykazuje sklony se mnou rozebírat filozofické otázky, mým náhlým výbuchům smíchu se diví a nemají tendence se mnou probírat svůj osobní život. Ale to příjde. Možná.
A kdyby ne, tak mi to nevadí, chňá! Mám totiž nově pana Objímacího (bývalý Milý Dé), který mě objímá bez nucení a úšklebků a sám a navíc se mnou bude zpívat a taky někdy určitě tancovat, tralalálá!
Je mi asi fajn.. Tak nějak ještě víc než dřív zamilovaně. Šimrá mě vlasy, jé!
Vyvěste duhové fáborky z krepového papíru a pijte rybízovomalinový čaj na oslavu! Houpy houp.
A koukněte se o prodlouženým víkendu na hodně hodně moc dobrejch filmů. Ty Ká taky miluje.
Tohle není disulfid železnatý, to je láska..
Podzimní slunce pláče pro babí léto.
3. listopadu 2009 v 20:21
|
Světlonoši
Smály jsme se.
Mořská tanečnice potápí tisíce plachetnic, ťuká na víčka utopený v oceánech.
Jenže to nebylo tak, že se chtěla vyspat do zásoby jako sousedka Amélie.
Je to špatně. A nikdo včas tomu zlomyslnýmu loutkáři nepřiskřípl prsty.
Doufám, že je ona slečna někde u Ní.
Moje ruce tě ovinou tak pěkně, jako je vlákno DNA namotaný kolem bílkovin histonů
26. října 2009 v 22:00 | Ká
|
Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Dekódovat vlastní povahu se mi nedaří.
Né, že bych se psychologii učila mechanicky (doslovný způsob zachování i nesmyslných informací) a uchovávala ji v krátkodobé paměti (informace se urdží jen po nezbytně dlouhou dobu), skrz řadu banánových slupek, pomerančových kůr a obalů od čokolád se mi ale stále nepoštěstilo proniknout, ačkoliv nám učitelka/psycholožka/noční můra tvrdí, že to půjde samo. Já se jí bráním, co to dá. Ještě bych tam objevila něco tak esteticky dokonalýho a voňavýho jako je kávový zrnko. Jenže já kávu nerada. Vůbec mi nechutná. Já ráda horký kakao.
Ale stejně mi to trochu hlavou vrtá, protože emoční výboje mýho větrem ošlehanýho organismu jsou poslední dobou až nezvykle náhlý a prudký a nezvladatelný a hrozně mě udivující. A je s nima sranda.
It's show time! Chňa.
15. října 2009 v 23:07 | pořád ponocující Ká
|
Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Začala zima. Je mi zima. Dům pro slepice (kde bydlí slepice v zimě?)!
Stejně je fajn, když příjdete na matematiku s půlhodinovým zpožděním jen proto, že jste neodolali tomu vábivému pokušení stát dvacet pět minut na zastávce a čekajít na autobus se zoufalým řidičem se nechat bičovat proudy větru a mokrého sněhu až do téměř úplného znecitlivění většiny končetin.
Jenže Ká zrovna nemá chuť na to, aby svůj drahocenný skorospinkací čas plýtvala na polemizování o počasí, což ostatně už část dne praktikovala ("Mám sníh v botě! Jsem mokrá! Proč?!", protože dnešní den byl... *smajlík*
Tak moc fajn, víte?
Vyskočím tak vysoko, že poletím k mrakům a napiju se kapek dešťový vody
9. října 2009 v 22:59 | ventilujíc zasnění
|
Moje výlevy (občas nepochopitelné?)
Podzimní melancholie?
Průvan tančí s barevností listů valčík a po hrstech mi sype do kapes kaštanovou krásu. Jako jen tak mimochodem, bezděčně.
Další články
- We are fighting dreamers! 18. září 2009 v 0:13
- Kolotoč na Montmartru 10. září 2009 v 22:27
- You're colour in my rainbow, darling. 30. srpna 2009 v 0:15
- Voskovky zapletený do vlasů 24. srpna 2009 v 1:14
- Ještě pár malejch bublinek tu lítá kolem 21. srpna 2009 v 18:07
Zde hledá